Když jsme to dojedli, umyla jsem talíře a rozhodli jsme se, že půjdeme na hřiště. Oblékli jsme se a vyšli jsme. T:Veru, chceš žvýkačku? V:Joo. T:Tak na. V:Děkuju. T:Až ji nebudeš chtít, tak mi ji dáš a nikde ji nevyhazuj, jo? V:Dobje. S Jankem jsme Verunku chytli každý za jednu ruku a vyšli jsme na hřiště. Když jsme tam přišli, Verunka mi dala tu žvýkačku a já ji zabalila do kapesníku. T:Tak vzorek máme, teď ho tam jen odnést. J:Půjdeme tam všichni? T:Jo, půjdeme. Říkala jsem si, že ještě než odjedeme na statek bychom mohli někam zajít, třeba do kina, ale i s Veru. Teda, jestli bys chtěl. J:Chtěl. Usmáli jsme se na sebe. Asi půl hodiny jsme byli na hřišti, ale protože za chvíli máme být na těch testech, tak jsme vyrazili. Šli jsme pěšky, protože to je od hřiště jen kousek.
Když jsme přišli před velkou budovu, Janek zavolal tomu kamarádovi, že už jsme před klinikou. Asi za pět minut k nám přišel chlap asi v našem věku. Hned se s Jankem pozdravil. Aha, takže to bude asi ten kámoš, co nám bude dělat ty testy. J:Týno, to je můj kamarád Lukáš Verner, bude nám dělat ty testy. Veru, to je strejda Lukáš. Luky, moje přítelkyně Týna a její, teď už asi i moje, dcera Verunka. T:Dobrý den. L:Dobrý den. V:Dobjý deň. L:Ahoj. Ten Lukáš mi byl nějak povědomý. No jasně, to je ten chlap z té dopravy. L:Týno, promiňte, ale neznáme se? T:Jo, teď jsem si vzpomněla. Potkali jsme se v MHD. L:Ajó. Bylo na Jankovi trošku vidět, že se mu ten rozhovor nelíbí. J:Takže už se znáte. To je super, ale nezapomínejme, proč jsme tady. L:Jo, jasně, tak pojďte dovnitř. Vešli jsme dovnitř. Bylo to tam obrovské a hlavně moderně vybavené. T:Týjo, je to tu krásné. Veru, chceš vzít do náruče? V:Joo. Nestává se moc často, že bych Verunku nesla, ale jak je ještě malá, tak bych měla strach, že by se tu ztratila. Došli jsme k výtahu. Nastoupili jsme a vyjeli do sedmého patra. Tam jsme došli k velkým dveřím. Lukáš je odemčel a vešli jsme dovnitř. Byla to laboratoř, kde byla spousta vzorků. L:Takže, jestli to dobře chápu, vy potřebujete testy otcovství? J:Jo. L:Tyjo, Janku, nikdy bych nečekal, že budeš mít děti. J:Jo, kamaráde, lidi se mění. L:Fajn, takže sedněte si tady a nejdřív to probereme. Sedli jsme si ke stolku, který tam byl. L:Takže Verunky vzorek máte? Nebo ho odebereme tady? T:Máme žvýkačku, jestli to stačí. L:To by mohlo stačit, pokud se toho nedotkl někdo jiný. Ale abychom měli větší jistotu, tak bych Verunce odebral vlas nebo sliny. Jestli nebudete proti. T:Dobře. L:A ty Janku, dáš mi taky vlas? J:Ok. L:Tak můžeme jít na to. Nejdřív jsem Verunce vytrhla vlas, potom si ho vytrhl Janek. L:Super. Očekávejte tak do dvaceti čtyř hodin telefon ode mě skrz výsledky. J:Budem s tím počítat, číslo na mě máš. L:Mám. Takže ode mě je to všechno, takže můžete jít. Lukáš nás vyvedl před kliniku, rozloučili jsme se a šli jsme k Jankovi, protože jsme tam byli pěšky. Přišli jsme k Jankovi do bytu. T:Janku? J:Ano miláčku? Jé, miláčku, tak už mi dlouho nikdo neřekl. Zase tady nad tím přemýšlím a Janek na mě mluví. J:Lásko... Týnko... T:Co? J:Chtěla jsi se mě na něco zeptat a pak jsi vypadla z reality. T:Promiň, přemýšlela jsem. J:Jo, a nad čím? T:Už dlouho mi nikdo neřekl miláčku. Mám štěstí, že tě mám. J:No, to máš velké štěstí. A teď ti tak budu říkat pořád. Miláčku... A na co jsi se chtěla zeptat? T:Jo, no jestli zajdeme do toho kina. J:No, tak to asi teď úplně nepůjde... T:Proč? Tobě se nechce? J:Ale jo, chce, ale usnula nám dcera. T:Jee, ona fakt spinká. Asi toho na ni bylo moc. Janku... Víš co si myslím? J:Že jsem úžasnej chlap? T:Tak to si nemyslím, to vím, ale myslím se, že ty testy vyjdou. Verunka ti je hrozně podobná. Podívej se. Zalehla nám celou postel. Už jen to je podezřelé. Zasmála jsem se. J:Počkej ty kecko, tohle si odskáčeš. T:To určitě. Začala jsem před ním utíkat. Chvíli jsme se honili po bytě, samozřejmě potichu, abychom nevzbudili Verunku, ale pak jsem zakopla o židli a to udělalo menší rámus. Rozplácla jsem se na podlahu. Janek ke mně doběhl a začal se smát. T:Čemu se jako směješ? Řekla jsem uraženě, když jsem se zvedala, ale cukaly mi koutky. J:Já? Ničemuuu... T:To vidím. To už jsem se začala smát taky. V:Stjejdo, mami, čo ťo dějátě? Ajaj, asi jsme byli moc hlasití. T:Ahoj beruško, my jsme tě vzbudili, viď. J:Nazdar princezničko, tak jakpak jsme se vyspinkali? V:Dobje. J:Tak to je dobře. A čotěďa Janek si ji vzal do náruče a mazlil se s ní. Oba se u toho hrozně smáli. Nedalo mi to, musela jsem si je vyfotit. T:SÝR! J:Veru, necháme se od mamky vyfotit? V:Něěě. J:Dobře, tak zdrháme. Janek s Verunkou v náručí utíkal do ložnice, kde se oba schovali pod peřinu tak, že nebyli vidět. Já jsem šla samozřejmě za nimi. T:Ale notak, ať máme vzpomínku, prosím. J:Tak co, Veru, když mamka tak hezky prosí, vylezem? V:Ťak jo, aje jeň jeďnu foťku. J:Jo, jen jednu. T:Dobřee, jen jednu. Celou dobu jsme se u toho smáli všichni tři. Museli jsme vypadat jako blázni. To bych ovšem nebyla já, kdybych tu dohodu dodržela, takže místo jedné fotky jich bylo asi deset. J:Týnko... Řeklo se jen jednu. T:Když vy jste spolu tak roztomilí. J:Dobře, ale vyfotíš se s námi. T:Tak jo. Udělali jsme si selfie. Vypadali jsme tam jako šťastná rodina, ale to my taky jsme. Zase jsem na té fotce uviděla podobu Verunky a Janka. Jestli ti dva nejsou příbuzní, tak já jsem asi jednorožec.
