T:Janku? My už budeme asi muset jet na statek. J:Už? T:No, já musím pracovat. Nechala jsem v tom ostatní už dost dlouho. Ale ty za námi kdykoliv přijeď. J:A co kdybych jel s vámi už teď? Stejně jste sem přijely autobusem, tak vás aspoň vezmu autem. Co vy na to? T:To bys byl hodnej. J:Tak jo, a jedeme už teď? T:Jak chceš ty? J:Mně je to jedno. T:Tak pojedeme už teď? Aspoň tě představím ostatním. J:Tak jo, tak se pojďte obléct a sbalit si věci. Sbalili jsme se, nasedli do auta a jeli na statek.
Když jsme přijeli, vešli jsme do hospody, kde za výčepem stála Róza. Chlapi jako obvykle seděli u svyho stolu a měli blbý keci. Do:Kohopak si to vedeš Týnko? Nějakej novej nápadník? T:Pane Dolejši, zkuste jednou řešit svoje věci. Děkuju. Dál už jsme je neřešila a všichni tři jsme šli do kuchyně. T:Ahoj všichni. Vš:Ahooj. V:Ajoj. J:Dobrý den. Vš:Dobrý den. T:Tohle je Janek, můj přítel. A Janku to je Běta, profesor, Tony, Tom a Julča. J:Jsem rád, že vás poznávám. B:Běta, nechcete si tykat? J:Rád. Janek se se všemi seznámil, potom ho Verunka provedla po statku a za zvířátkama, až se pomalu schylovalo k večeru. J:Týno, asi už bych měl jet do Prahy. T:Myslela jsem, že tu přespíš. J:A nebudu vám tady překážet? T:Ty? Nikdy. Políbili jsme se. T:Tak já se půjdu osprchovat, nevadí? J:Nevadí, ale nemohl bych se přidat? T:Hmm, to nevím. T:Ale budeš hodnej. J:Tak to jsem snad vždycky, ne? T:No jo, ty kecko. Tak pojď. Začali jsme se líbat, naše kroky směřovaly do koupelny a dál si to domyslíte... Potom jsme šli spát.
Ráno jsem se vzbudila a Janek už byl vzhůru. T:Dobré ráno. J:Dobré. Políbili jsme se. J:Týnko, já jsem přemýšlel, řekněme někdy Verunce, že jsem její táta? T:Jankuuu, to už jsme přece řešili. Ona je pořád ještě poutaná na Štěpána, ale časem ji to řekněme, teď je na to ale moc malá. J:Takže to není tím, že bys nechtěla, aby mě brala jako tátu? T:Samozřejmě, že ne. Ty budeš skvělej táta a jednou jí to samozřejmě řekneme. Ale až třeba za pár let. J:Dobře, miluju tě. T:Já tebe. A nezlobíš se, viď. J:Ne, samozřejmě, že ne. Pak za námi přišla Verunka. V:Dobjé jáno. T,J:Dobré. Lehla si mezi nás. V:Já vás mám tak ráda. J:My tebe taky.
A to je konec našeho příběhu. Žili jsme si dál jako šťastná rodinka. O Štěpánovi už jsme neslyšeli. Janek mě po několika letech požádal o ruku a narodila se nám dcera Amálie Linhartová. Verunce jsme potom taky změnili příjmení, abychom se všichni jmenovali stejně. A Verunka se pravdu taky časem dozvěděla, ale to už je jiný příběh... ❤️
