Hráli jsme si s Verunkou a rozhodli jsme se, že ji na ten oběd s Johnem vezmeme taky. T:Veru? Zítra půjdeme na oběd s jedním pánem, jo? V:Dobje. T:A je to tatínek tady strejdy. V:Aha. Chvíli jsme si ještě hráli všichni dohromady a dělali jsme blbosti a potom jsme se šli chystat do té restaurace na oběd.
Přišli jsme do restaurace a hned k nám přišel číšník. Č:Dobrý den, pane Linharte. J:Dobrý den, měl bych tu mít rezervaci. Jako kdy to sakra stihl? Č:Ano, je tu stůl támhle v koutě. Je tam klid, nikdo vás nebude rušit. J:Děkujem. Šli jsme k tomu stolu a sedli jsme si. T:Kdy jsi to tu stihl zarezervovat? J:Když jsme si hráli, napsal jsem zprávu kamarádovi. Jemu to tady patří. T:Aha. J:Tak co si dáme k jídlu? V:Já chči hjanolky s kepučem. T:S kečupem, Veru. V:Jo. J:Dobře, a ty Týno? T:Já si dám těstoviny a žampionovou omáčku. J:Dobře a já si dám lososa s bramborem. A k pití si dáte co? V:Kofoluuu. T:Tak jo. A já si dám jemně perlivou vodu. J:Já si dám taky tu vodu. Verunka celou dobu seděla ne židli, ale ten stůl byl na ni až moc vysoký. J:Veru, chceš si sednout ke mně na klín? V:Joo. Janek si vzal Verunku k sobě na klín. Byli spolu tak roztomilí. Janek Verunce něco pošeptal a ta se začala smát. T:Co si to tam šeptáte? J:Niiic. T:To vidím. V:Stjejda žikal, že... J:Veru! To je tajemství. A to se co? To se neříká. V:Nojoo. T:A víte, že jsem tady taky? J:Víme, víme. T:A proč se mi nevěnujete? Co? J:Dobře, tak si budem povídat, co ty na to Veru? V:Já ši mysjím, že si tady povídáme celou dobu. T:Joo? Všichni jsme se smáli. V:Jo. T:Počkejte doma. Vám to vrátím. J:To už abych se začal bát. T:To bys měl. Usmála jsem se na něj. Za chvíli přišel číšník a Janek nám objednal. T:Janku, děkuju. J:A za co? T:Za všechno, co pro nás děláš. J:Vždyť já vás miluju a snažím se dohnat ty roky, co jsem s vámi nebyl. T:Ty jsi zlatej. V:A já ťaky? J:Ty taky beruško. V:Supej. Pak už nám donesli jídlo a my jsme začali jíst. Respektive já jsem začala jist, protože Janek krmil Verunkou a dělali u toho kraviny, takže nejedl ani jeden. J:A letí letadlooo a přistává, haaam. V:Mňam. Pro sebe jsem se usmála. J:Čemu se směješ, lásko? T:Já ničemu. Když jsme to dojedli, objednali jsme si ještě dva poháry a Janek si dal dohromady s Verunkou, protože sama by to nesnědla. Zbytek dne už se nedělo nic zajímavého.
Ráno
Ráno jsem se vzbudila a Janek už vedle mě neležel. Šla jsem se podívat do kuchyně, ale tam nebyl, prošla jsem celý byt kromě pokoje pro hosty. Nakonec jsem vešla i tam a viděla jsem, jak Janek objímá Verunku a oba spokojeně spí. Nechtěla jsem je budit, tak jsem odešla do kuchyně udělat snídani. Připravila jsem obložené bagety a donesla jsem jim to do postele. T:Dobré ráno, vstáváme. J:Dobré ráno. Copak to neseš? T:Snídani. Políbila jsem ho. T:Jaktože jsi spal tady? J:Verunka v noci přišla do ložnice, zdál se jí špatný sen, tak jsem si šel lehnout za ní, aby ses vyspala aspoň ty. T:Ty jsi hodnej. J:Jo, to já jsem, ale teď mi podej tu úžasnou snídani. V:Já chči ťaky šníďani. T:Ty už jsi taky vzhůru? V:Jo. T:Tak tady to máte. Podala jsem jim ty bagety. J:Ty už jsi snídala? T:Ne, ještě ne. J:V tom případě... Ham. Dal mi kousnout kousek bagety. V:Mami, máš to dobjý. T:To mám radost, že vám chutná. J:Jojo, Verunka má pravdu. T:Veru a jakto, že jsi dneska nespala sama? Co? V:Mně še ždál hnušný šeň a ťy jši špala, ťak jsem šla še štjejdou. T:Pojď za mnou. Obejmula jsem ji. T:Dneska půjdem na ten oběd se strejdovým taťkou. V:Dobje. T:Tak se pojďte převléct a pak si přijdem hrát, jo? V:Supeej. J:Týno, ještě nee. T:Ale Joo, vstávej. J:Mně se nechce. T:Veruu! Pojď sem. V:Čo je? T:Zlechtáme strejdu, nechce vstávat. Začaly jsme Janka lechtat, ten se po chvíli vzdal a vstal. Verunka se šla dooblíct. J:Týnko? Já jsem nad tím přemýšlel. John je vlastně Verunky děda, tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli Verunka má dědu a jestli by ti nevadilo mu tak říkat. T:Můj táta už nežije. J:Promiň, to jsem nevěděl. T:Ne, to je v pohodě. A Štěpánovu tátovi říkala dědo. Ale myslím, že může Johnovi tak říkat. Teda, jestli mu to nebude vadit. J:Řekl bych, že se mu to nebude úplně líbit, ale je to její děda, takže se s tím bude muset smířit. T:Ty jseš nějakej ostrej. J:Tak to jsem vždycky, ne? T:Tak samozřejmě.Potom jsme si šli s Verunkou malovat a hráli jsme provizorní Člověče, nezlob se, protože u Janka toho ještě pořád moc nemáme. Blížila se jedenáctá hodina a my se šli chystat. Já s Verunkou jsme si oblékly šaty a Janek měl oblek. Moc mu to slušelo. T:Sekne ti to. J:Tobě taky, jsi kočka. Políbili jsme se. V:A čo já? J:Tak tobě to samozřejmě sluší ze všech nejvíc. V:No proto. T:Nebuď drzá. V:Pjomiň. Konečně jsme vyšli do restaurace.
