Šly jsme tedy nahoru do pokoje. V:mami, čo buděme dněška dělať? T:Noo, dneska máme volno, taak co kdybychom si zahrály nějakou hru? V:Tak joooo! Ťo budě supeeej! A mamí? T:Copak je? V:Kdy přijde tatíněk? Zase Štěpán. Prosím alespoň chvilku, kdy na něj nebudu muset myslet. T:Tatínek za chvíli přijde, ale to už jsem ti přece říkala Verunko. V:Já vím. Tak už buděme těda hját? T:Dobře a co si zahrajeme? V:Ťak tšebaa Čjověče, nězjob seee! T:Dobře, tak to nachystáme. Že uhodnu, jakou chceš barvu? V:Ťak schvájněěěě. T:Dobře, počkej tak červenou. V:Jak to vííííš? T:Protože si ji bereš vždycky. V:Ňoo, ťak to je pjavda. Ajee ty ši žaše vežmeš žjutoou! T:Jak to víš? V:Pjotože ši jí ťaky beješ požád. T:Tak pojď už hrát ty kecko. V:Já nějšem kečka. T:Ale jsi. V:Nejšeem . T:Tak jestli ty nejsi kecka, tak já jsem kmotřička víla. V:Víja? T:Jo. V:Ťak jdem hját víjo? T:No konečně rozumná řeč kecko. Hrály jsme asi půl hodiny. Nechala jsem Verunku vyhrát, aby měla radost. V:Jupííí, vyhjája jsem. T:Ty jsi šikulka. Veru, co kdybychom šly k lomu. Třeba se vykoupat? V:Joo, to by byjo supéééj. T:Tak se pojď nachystat. V:Dobje. Sbalila jsem do tašky ručníky, plavky, atd. a oblékla jsem si šaty. Je červenec. Verunka si taky oblékla šatičky a mohly jsme vyrazit. Sešly jsme dolů po schodech a ještě se stavily v kuchyni. T:Běto, my jdeme k lomu. B:Dobře, tak běžte, předpokládám, že tam budete dýl, tak tady máte sandwiche a buchtu. T:Jé, ty jsi hodná. Děkujem. Tak my jdem. Ahoj. B:Ahoj. Šly jsme tedy k lomu. Cesta nám trvala necelou hodinu. Celou cestu jsme si s Verunkou povídaly. Mám ji vážně ráda. Je to moje zlatíčko, ale to už jsem asi říkala, co...no to je jedno. V:Mamí, můžu še jíť koupať. T:Počkej, sama jít nemůžeš. Já půjdu s tebou. V:Dobje. T:Tady máš plavky, tak si je oblečeš sama? V:Jo. T:Tak fajn. Oblékla jsem si plavky a Verunka taky. Ještě jsem jí navlíkla rukávky, protože na některých místech je to hlubší a já mám o Veru strach, protože ještě neumí plavat. T:Tak pojď do vody. Voda byla studená, takže i mně trvalo, než jsem do ní vlezla a to si myslím, že jsem celkem otužilá. No, ale na Verunce bylo vidět, že je to na ní hodně ledové a tak jsem jí trošku pomohla. Jakmile jsem se ve vodě osmělila, vzala jsem Verču do náruče a trošku vody jsem jí rozmazala na bříšku i na zádech. Verunka pěkně pištěla. V:Mamí to šťudí. T:Neboj se. Teď až půjdeš do vody, tak to nebude tolik studit, uvidíš. V:Ťak fajn, ňo. A už můžu jíť. T:No tak běž. Verunka rychle vběhla do vody. V:Mami ťo fakt něšťudí. T:Vždyť jsem ti to říkala. Hele veru, vzala jsem míč, chceš si s ním hrát? V:Jo. T:Dobře, ale budeme jenom tady na mělčině, jo? V:A pjoč, vždyť mám jukávky. T:To nevadí, ale aby se ti náhodou něco nestalo jo? V:Ťak dobje. T:Hodná holka. V:Ťo já šem. T:No to jsi. Usmála jsem se na ni. Je tak roztomilá. Možná vám přijdu divná, že se tu tak rozplývám nad svou dvouletou dcerou, ale kdyby jste ji viděli, jak je roztomilá..... no, zpátky do reality.....Ještě jsme si hodně dlouho hrály ve vodě a pak nám začala být zima. V:Mamí, mně je žima. T:Tak už pojď z vody, ať nejsi nemocná, jo? V:Dobje. T:Máš hlad? V:Ňo, dočeja už jo. T:Tak tady máš sandwich od Běty. V:Děkuju. T:Chceš jít ještě do vody, třeba za chvilku? V:Ťak jo. T:Dobře, ale teď si spapej ten sandwich, abys trošku oschla, jo? V:Dobje. S Verunkou jsme dojedly sandwiche a zase jsme šly do vody. Protože jsme už v té vodě byly, tak to nebylo tak studené, ale teplé taky ne. Zase jsme pěkně blbly a dělaly kraviny, jenže Verunku to potom přestalo bavit, tak dělala hlouposti a zakopla o kámen, co byl ve vodě. Samozřejmě plakala, ale jen trochu. V:Auuuuu, to bolí! T:Copak se stalo Veru? V:Já jsem zakopla o kámen. T:Ukaž mi tu nohu. Neplakej, to bude dobrý, uvidíš. Jak kopla do toho kamene, tak si narazila palec u nohy, ale krev jí netekla. Muselo to ale hodně bolet. T:Tak už půjdeme domů? V:Jo. T:Tak dobře. Šly jsme tedy zpátky na statek. Chvíli jsem Verunku nesla v náručí, protože na tu nohu nemohla ani došlápnout, ale asi v půlce cesty šla sama. Cestou jsme snědly tu buchtu od Běty. Až přijdeme na statek, tak se jí na to musí podívat Běta. T:Veru ujdeš to? Je to jenom kousek. V:Jo už dobjý. T:Tak dobře, ale až přijdeme na statek, tak se ti na to podívá Běta, ano? Tak dobje, ňo. T:Tak se mi líbíš. Hele, už jsme tady. V:Hujáááá! T:Tak běž za Bětou, jo? Nebo počkej, já půjdu s tebou. Pojď. Chytla jsem ji za ruku a šly jsme. T,V:Ahoj. Vš:Ahoj holky. T:Běto, prosím tě, Verunka zakopla o kámen a bolel ji palec. Mám i pocit, že to má trošku nateklé. B:Verunko pojď si tady sednout. Já se ti na tu nohu podívám. V:Ťak jo. Běta Verunce prohlédla nohu. T:Tak co? B:Můžete být v klidu. Je to jenom naražené. T:Uff. To se mi ulevilo. Tak díky. My jdeme podojit kozy. Kolik je vůbec hodin? B: Třičtvrtě na čtyři. T:Cože tolik? Já se za chvíli musím jít chystat na večer. Tak pojď Veru, jdeme. Šly jsme podojit kozy. Asi po půl hodině jsme měly hotovo. T:Tak Veru máme hotovo. V:Čo buděme dělať těď. T:Ty teď můžeš jít za Bětou, Babu, klukama, Tonym a já se půjdu chystat, jo? V:A kam jděš? T:Eeh na takovou malou oslavu jen pro dospělé víš. Tam ty nemůžeš. V:Aha. Bylo na ní vidět, že je smutná. T:Zlatíčko moje. Nebuď smutná. Já ti slibuju, že až někde bude něco i pro děti, tak se tam půjdeme podívat, jo? V:Supeeej. Ťak já jdu. Ahoj T:Ahoj.
