M a l u

-17-

Otevřela jsem oči a hluboce se nadechla. Prohlédla jsem si své tělo oblečené v bílých šatech a bosé nohy. Rozhlédla jsem se kolem prohlížela si bílé zdi. Vždy mě bílá děsila, ale teď jsem se cítila jako doma. V dáli se ozval ptačí zpěv. Vykročila jsem vpřed, abych rozhýbala své dřevěné nohy. Došla jsem až na místo, kde se bílá, měnila v les. Nasála jsem svěží vzduch a prsty se dotkla kmene stromu. „Tady jsi." Otočila jsem se za líbezným hlasem. Pohledem jsem ustrnula na vysokém muži s vousy. Jeho hnědé vlasy pomalu šedly, ale na kráse mu to rozhodně neubíralo. „Mé jméno je Brent. Vítej v nebi, Mary Lou." Doopravdy řekl v nebi? To je to poslední místo, kde jsem čekala, že skončím. „Rozhodně máš spousta otázek, ale teď ti odpovím pouze na jednu." Otočil se ke mně zády a rozešel se pryč. Nechápavě jsem postávala na jednom místě a kousala se do rtu. „Doufám, že mě následuješ, Lou." Ozval se Brent. „Jo!" Křikla jsem a doběhla ho. „Tvá otázka je, jak si se dostala do nebe. Jsi opravdu zapeklitý kousek, Mary Lou. To se musí nechat." Uchechtl se a pročísl si své upravené vlasy. „Jsi nevypočitatelná. Nejsi zlá ani hodná, jsi přesný střed toho všeho. Proto bylo těžké tě někam zařadit. Upřímně jsem tě čekal až za několik let." Zastavil se a s rukama za zády se na mě otočil. „Setkání s Eadlin ti velice prospělo, Malu. To tě dovedlo na správnou cestu. Vždycky jsi měla trochu jiné myšlení, než jiní, ale to z tebe nedělá stvůru. Takže...vítej mezi námi." Věnoval mi jemný úsměv a pohladil mě po paži. Nevím, co se stalo, ale ovinula jsem mu ruce kolem pasu a objala ho. „Já tu být nechci." Obličej jsem mu zabořila do ramene a nechala pár slz stéci po mých tvářích. „Nemůžu je tam nechat samotné." Odstoupila jsem od Brenta a popotáhla. „Nejde změnit tvůj osud. Měla jsi umřít, tak jsi umřela." Otočila jsem se od mého průvodce a rozeběhla se neznámo kam. Míjela jsem spoustu usmívajících lidí a do několika jsem i vrazila. Po tvářích mi tekl vodopád slz a já běžela dál. Skrz slzy jsem nic neviděla, zakopla jsem a spadla na zem. Vyjekla jsem, když jsem hlavou narazila do země. Se zavřenýma očima jsem se držela za hlavu a mumlala si jedno a to samé pořád dokola. „Tohle není realita. Tohle je sen. Tohle není realita. Tohle je sen. Tohle..." „Potřebuješ pomoci, nebo se ti pobyt na zemi líbí?" Ozval se zvučný hlas nade mnou. Otevřela jsem oči a spatřila černovlasého chlapce s přívětivým úsměvem. „Já..." Vydrápala jsem se rychle na nohy. „V pohodě." Pokývala jsem hlavou a snažila se z tváří setřít slzy. „Vážně? Vypadáš, jako by se ti vyplnil nejhorší sen." Jeho úsměv zmizel a rozhlédl se kolem. „Jmenuji se Colin." „Mary Lou." Podala jsem mu svou ruku, kterou přijmul. „Pojď se mnou." Mou ruku nepustil a táhl za sebou. Vítr si hrál s jeho kadeři a odkryl tak celý jeho dokonalý obličej.
„Líbí?" Zastavili jsme. Ocitali jsme se na pokraji útesu, pokrytého trávou. Naklonila jsem se dolů a rychle zase ustoupila. „Nebojíš se, že spadneme?" Nejistě jsem se zeptala Colina, který mě přidržoval za bok. „Neboj se, Lou. Ochráním tě." Zazubil se a já odkryla své zuby ve velkém úsměvu. „Kdy jsi zemřel?" Chytla jsem ho za tvář a prohlížela si jeho rysy. Jeho mandlové oči, ostré řezané tváře a narůžovělé ústa. „Tady plyne čas jinak, než v zemi živých. Zatímco tam uplyne půl hodiny, tady uplynou dva dny." Zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. „Je to šest let, co jsem zemřel." Jeho jemný úsměv zmizel a vystřídal ho bolestný záblesk v očích. „Chceš si skočit?" Hlavou jsem kývla k útesu. „Jakoby jsi mi četla myšlenky." Přemístili jsme na úplný okraj a podívali se na sebe. „Na tři." Souhlasně jsem přikývla. „Jedna." „Dva." „Tři!" Chytli jsme se za ruce a skočili do vody, která pramenila v prasklině.

Prudce jsem otevřela oči a hlasitě zaječela. Rozhlédla jsem se po bílé místnosti a po mém těle navlečeném v bílé noční košili. Musím vypadnout. Vykopala jsem se z postele a vyrazila ke dveřím. Otevřela jsem je a bosa vkročila na kamennou cestičku. Vlasy, které kupodivu nebyly rozcuchané, jsem si stáhla do culíku a potichu procházela kolem domečků a stromů. Došla jsem až na mýtinu, která při měsíčním světle působila strašidelným dojmem. Postavila jsem se doprostřed a dopadla na kolena. Z mých úst unikl vzlyk, zatímco po mých tvářích tekly proudy slz.

„Ahoj, je tady volno?" Do kupé, které jsem okupovala pouze já, nakoukl malý blonďatý kluk. „Jasně." Přikývla jsem a posunula se blíže k oknu. Sedl si naproti mě a chvíli si mě se zaujetím prohlížel. „Já jsem Draco Malfoy." Na tváři se mu objevil hravý úsměv. „Já...já jsem Mary Lou. Mary Lou Wheelerová." Smutně jsem se usmála. „Proč jsi smutná?" Zeptal se se svými zvědavými očky. „Před měsícem mi zemřel bratr." Sklopila jsem zrak. Trhla jsem sebou, když se kolem mě ovinuli dvě hubené paže. „Potřebuješ objetí." Zašeptal mi Draco do ucha a zmáčkl ještě víc. „Děkuji." Objetí jsem mu opětovala.

Rozbrečela jsem se ještě víc, když jsem se mi vybavilo první setkání s Malfoyem. Jak se teď asi má? Myslí na mě? Bože! Roztřesenýma rukama jsem si vjela do vlasů.

„Zahrajeme si flašku!" Vyjekla jedna holka na přespávačce. Sedla jsem si vedle Malfoye a rozhlédla se po všech přítomných. Pohled mi spočinul po blonďákovi sedícím naproti mě. Flaška spočinula na mé osobě. Sklopila jsem k ní zrak a pak jsem ho znova zvedla. „Vyzývám tě políbit Maxna." Ozvala se ona dívka. Podívala jsem se znova na onoho blonďáka, který se ošil pod mým pohledem. „Fajn." Zvedla jsem se a přešla k němu. „Jsem Mary Lou." Představila jsem se a spojila naše rty. Divila jsem se, jak jeho a moje rty do sebe pasují. Aniž bych přemýšlela nad tím, co dělám, jsem své ruce zapletla do jeho vlasů a zapojila i jazyk. Jeho ruce mě držely pevně za boky.

„Proč to tak hrozně bolí?" Ruku jsem přitlačila na hrudník a hlasitě zaječela. „Protože je všechny moc miluješ." Ozval se za mnou známí hlas. Následně mi na rameni přistála ruka. „Nesmíš se tomu podat."