What Happened?

9. Neřeknu

Naruto byl v celkem velké zhruba čtvercové místnosti bez oken. Bez podlahy. Jenom studený holý beton.
Byl za zápěstí a kotníky připoutaný ke stěně přímo naproti dveřím, což ale nemohl vědět.
Pomalu se začal probírat z nedobrovolného pobytu v temnotě po Shisuiově ráně loktem.
„Už se probíráš?" zeptal se povědomě známý i neznámý hlas.
Naruto byl stále ještě lehce zmatený, přeci jenom ta rána co dostal byla pěkně silná, až mu udělala bouli na zátylku.
Pokusil se promnout si oči, kterými neviděl více, než tmu. V pohybu mu však zabránil studený kov. Poté si uvědomil, že jedním z důvodů, proč nic nevidí je, že má zavázané oči šátkem.
Začal se klepat. „Prosím... Prosím už ne.. Nechci.. Znovu už ne.. Prosím.."
Ibikimu z toho nakřaplého hlasu plného strachu přeběhl mráz po zádech. Tohle nečekal, Narutovo chování bylo úplně jiné, než ten lhostejný a lehce arogantní výraz, když ho vyslýchali poprvé. Teď tu však nebyl přímo za účelem výslechu. Naruto byl nebezpečný sobě i okolí, proto jej museli dostat na místo, kde nebude hrozit nikomu žádné zranění. To byl taky důvod, proč tu s ním zde byl pouze Ibiki.
Snažil se mluvit co nejklidneji a nejvlídněji, což přiznejme si, nebyla úplně jeho parketa. „Naruto, nemusíš se bát. Nic se ti nestane. Nikdo ti neublíží. Jen mi musíš říct, co se stalo na té mýtině v lese. Nemusíš se bát. Jen mi řekni, co se stalo. Pomůžeme ti."
Naruto si začínal uvědomovat co se děje. Pak si vzpomněl na události na mýtině. Zaškubal rukama s řetězy. Dýchal rychle a přerývaně. Před očima se mu odehrávaly chvíle, kdy byl takhle připoutaný ke zdi u Orochimara. Byly to chvíle plné bolesti. Orochimaru na jeho zádech zkoušel jeho regenerační schopnosti, ty se však rapidně zhoršovaly v kombinaci s technikami a pár pečetěmi co na něj používal. Tudíž mu zůstala spousta podlouhlých jizev přes celá záda. Pár jich měl i na hrudi a břiše.
Začal se při těch vzpomínkách nekontrolovatelně klepat, po tvářích mu stékaly slzy jako hrachy.
„Naruto..." Ibikimu ho bylo líto. Vidět ho takhle zlomeného a při tom si pamatovat, jak veselý býval. To nenechalo chladného ani jeho. Důvodem však bylo i to, že to nebyl nepřítel a zajatec, ze kterého by měl vypáčit informace. Byl to ninja z Konohy.
„Vypadni.. Vypadni a nech mě být... Nepřiblizuj se ke mně..." zašeptal Naruto mezi záchvaty třasu jeho těla.
Ibikimu nezbývalo nic jiného, než jej poslechnout. Nemělo smysl snažit se ho ještě více vystresovat. Věděli také, že tohle zacházení s ním rozhodně jeho traumatu neulehčí, ba naopak. Jenže nebyl způsob, jak ho jinak mít pod kontrolou. Na léky byl rezistentní, dobrovolně zůstat nechtěl, mohl ublížit sobě i okolí, nebyl shinobi, který by ho zvládl udržet v klidu delší dobu, Narutova chakra spolu s Kyuubiho byla příliš silná.
Ibiki si potichu povzdechl. „Dobrá, tak já půjdu pryč, kdybys něco potřeboval, tak zavolej, nejsi tu vězněn, tohle je jen dočasné řešení pro bezpečí všech." S těmito slovy za sebou zavřel těžké kovové dveře.

Uplynulo už snad pár hodin, ve tmě se to nedalo moc odhadovat.
Dveře se pomalu otevřely.
„Není ti zima?"
To byl Itachi. Pohled na Naruta, jak visí za napnuté ruce s lehce pokrčenými koleny mu vhrkl slzy do očí.
Naruto už neměl ani sílu stát, už jen visel za zápěstí, ze kterého mu po rukou stékaly pramínky krve.
„Naruto.." Itachi k němu přistoupil a odemknul mu pouta. První z kotníků a poté na zápěstí. Musel Naruta rychle zachytit, jinak by se zhroutil na zem. Opatrně si jej vyzdvihl do náručí a odnášel ho z místnosti ven. Naruto se stále klepal a unikly mu tiché vzlyky, po tvářích mu stále stékaly slzy.
Takhle to přeci nejde.(Itachi)

Chvíli šli rychlou chůzí bludištěm betonových chodeb jasně osvícených žárovkami visícími ze stropu na krátkých kusech drátů.
To byl taky jeden z důvodů, proč Itachi nechal Narutovi na očích černý šátek. Ten další důvod byl o něco méně příjemný. Když už ho vzal ven z místnosti, tak ať chtěl nebo ne, musel dbát rozkazů. Nesměl Narutovi rozvazat oči, aby neznal chodby a nenašel tak cestu ven z tohoto skrytého podzemnícho komplexu.
Nakonec Itachi otevřel jedny dveře a vešel do místnosti. Naruta - hadrovou panenku - položil na postel. Pak odešel do koupelny pro kyblík se studenou vodou - jiná tu bohužel netekla - žíňku, ručník a lékárničku. Před svým odchodem pro tyto věci ještě Naruta přikryl dekou.
Když se po chvíli vrátil, tak Naruto ležel schoulený do klubíčka. Šátek měl stále na očích, nejspíš neměl ani sílu si ho sundat. Stále se klepal.

Někdo vstoupil do místnosti? A ptá se, jestli mi není zima. Kdo to je? Ten hlas znám, ale nemůžu si vzpomenout, komu patří.
Řekl moje jméno. Pak přišel ke mě a odemkl mi pouta na kotnících. Kdyby odemkl první mé ruce, tak by mě musel chytat, no nevím jak by pak odemkl i mé nohy. Očividně ho to napadlo, což bylo dobře. Pak odemkl i mé ruce. Přesně jak jsem očekával. Neudržel jsem se na nohách a padal jsem k zemi. On mě však zachytil. Pak si mě vyzdvihl do náruče a nesl mě někam pryč.
Pusť mě! Nesahej na mě tyyyyy. Kdo vlastně? Neměl jsem však sebemenší sílu vzdorovat. Jenom jsem se stále třepal strachem, trochu i chladem, ale na ten jsem byl přeci jenom už zvyklý. Zase se mi vrátily vzpomínky. Všechny ty mrazivé dny i noci, vlastně nevím, nerozlišoval jsem den a noc. Všechno to, co se během nich odehrávalo.
Nanovo se mi z očí vydraly slzy. Tentokrát jsem už neudržel ani tiché vzlyky.
Kdyby mi tak sundal ten zasraný šátek. Nesnáším tmu. Nenávidím černé šátky.
Chvíli mě rychlou chůzí nesl a pak mě položil na něco celkem měkkého, asi postel, no, v porovnání s tím, na čem jsem posledních pár měsíců ležel to rozhodně bylo měkké, ale to by byla nejspíš i cihlová zeď.
Pak mě zakryl dekou a odešel. Nejraději bych si ten podělaný šátek sundal, ale nemám na to sílu. Jen jsem se schoulil do klubíčka a čekal. (Naruto)