What Happened?

17.

ANBU pustili Naruta na gauč, kývli na Minata a Itachiho, pak odešli.
Naruto se zvedl a chtěl odejít do svého pokoje.

„Kam si myslíš, že jdeš?” zeptal se Minato. Zněl celkem naštvaně, ale zároveň smutně a starostlivě.
Itachi se na Naruta díval přímo s obavami v očích. „Pojď sem, musí se to ošetřit pořádně, jinak se ti tam dostane infekce.”
Ta slova však měla stejný účinek, jako kdyby je někdo říkal kameni nebo stromu.

Snažil jsem se jim vytrhnout, což se mi však nepovedlo, protože když vás drží dva ANBU každý za jednu ruku a defakto vás vlastně nesou tak, že špičky táhněte za sebou bez možnosti se postavit, je to téměř nemožné.
Dveře otevřel otec, a když si prohlédnul hosty, nasměroval mé nosiče do obýváku. Tam mě pustili a odešli.
Otočil jsem se, že taky odejdu, narozdíl od nich, do svého pokoje. V tom mi zabránila otázka mého otce. Zůstal jsem stát a neodpovídal, co taky čeká za odpověď? Itachi na mě taky mluvil, že prý se to musí vyčistit, nejsem blbej, rány si ještě vyčistit a zavázat umím sám.

Naruto počkal, než opět nastalo ticho a následně se rozešel do svého pokoje. Avšak najednou ho pevně se rely silné paže v něžném, ale rozhodném objetí. Byly to Itachiho paže. „Hej, kam si myslíš, že jdeš? Něco jsem snad řekl, ne?” řekl hlasem, že kterého byla patrná starostlivist a navíc i nelibosti z Narutova, podle něj, velmi nezodpovědného počínání.
Naruto překvapením zkoprněl a nevěděl, co říct, či udělat. Odevzdaně se nechal objímat a neprotestoval.
O co mu jde? Snaží se hrát si na důležitého jen proto, že mě má na starost? (Naruto)
„Prosím, pusť mě,” zašeptal Naruto. Bolest v jeho hlase byla natolik hmatatelná, že všem v mistnostui předběhl mráz po zádech. Itachi Naruta opatrně pomalu pustil a nikdo už nadále nic nenamítal, když se Naruto potichu vytratil z místnosti do svého pokoje.
Udělal jsem snad něco špatně? Tohle nebyla jeho obvyklá reakce. Ach jak moc mu chci pomoci, jenže jak můžu, když netuším, co jej k jeho chování a jednání dohání? (Itachi)

Naruto vstoupil do svého pokoje, potichu za sebou zavřel dveře a následně se schoulil do rožku místnosti hned za dveřmi, s koleny přitaženými k hrudníku a v nich skryté tváří. Tiché slzy smáčely jeho tvář, bez jediného zvuku narušujícího ticho místnosti.

Itachi vedl tichý rozhovor s Minatem a Kushinou, všichni byli zmatení proměnlivostí Naruto a chování.

Naruto slyšel jen tlumený hovor, záměrně neposlouchal, nechtěl to slyšet, i když by mohl, kdyby chtěl. Jenže on nechtěl.
Začal se ztrácet ve svých myšlenkách, ktere mu opět nepříjemně začaly vířit myslí.

Itachi se potichu vydal nahoru po schodech za Narutem. Otevřel dveře a rozhlédl se po místnosti, která se od Narutova návratu do vesnice nijak závratně nezměnila. Jediné změny vlastně byly neustlaná postel, ručník přehozený přes židli u stolu a nová čelenka, kterou Naruto znovu dostal. Čelenka ležela na stole netknutá od doby, co ji tam někdo, nejspíše Naruto, odložil a byla pokryta tenkou vrstvou prachu. Itachi se rozhléd po místnosti znova a hledal pohledem Naruta, po chvilce si všimnul, že je schovaný za dveřmi, namačknutý v rohu. Potichu zavřel dveře a sednul si na zem vedle něj. Vypadal, že nevnímá své okolí a je plně zabraný ve svých vlastních myšlenkách. Narutovi se přímo zračil strach v jeho očích, myšlenky ho opět zavedly zpět k Orochimarovi. Itachi Naruta objal rukama kolem ramen a přitáhl si jej blíže k sobě. Naruto se lekl a automaticky Itachiho praštil loktem do břicha a utekl do opačné půlky pokoje. Pak si uvědomil, koho praštil, poněkud se uklidnil a vyčerpaně si sednu na kraj postele. Itachi, který se rozkašlal, upíral svůj pohled na Narutovu tvář. Netušil jsem, že ho tak moc polekám I něčím takovým. (Itachi)
Naruto chvíli zvažoval, zda-li by se neměl Itachi u za své chování omluvit, ale pak si to jednoznačně rozmyslel. Já mu neřekl, že za mnou má chodit a dělat mi nějakou chůvu nebo o co se to snaží. Navíc, mohl moji reakci očekávat, však už se hodněkrát přesvědčil o tom, že na mě se nesahá. (Naruto)

Itachi se po chvíli narovnal a zůstal sedět opřený o zeď na stejném místě. „Promiň, neuvědomil jsem si, že bych tě tím mohl tolik vylekat. Navíc jsme měl zaklepat nebo nějak oznámit, že vcházím.”
„Tos teda měl. Teď už běž prosím pryč. A nemusíš se bát, já si umím ošetřit rány i sám.” sarkastickou poznámku si Naruto prostě odpustit nedokázal.
Tohle Itachiho poněkud zabolelo, přesto však jen přikývl a se slovy: „Dobrou noc, Naruto,” odešel z místnosti a znova tiše zavřel dveře. Ještě, než odešel, zašel do koupelny, kterou prohledal a zbavil ji veškerých ostrých předmětů. Věděl, že v pokoji Naruto žádný takovýto předmět nemá, jelikož jeho pokoj prověřili a všechny potencionálně nebezpečné věci již zabavili ANBU.

Naruto si šel dát sprchu, zatímco Itachi se opět usídlil na stromě před Narutovým domem. Itachi pozoroval polední slunce a sumící listí stromů. Naruto ležel na posteli a chvílemi se ztrácel v myšlenkách a vzpomínkách, jindy se schovával ke Kuramovi, aby jim unikl.
Ve stejném duchu se celý den nesl až do večera, kdy si Naruto dal další sprchu, povině snědl dvě potravinové pilulky a musel je zapít, aby dokázal, že je pak nebude moct zase někde vyplivnout. Pak se uložil ku spánku ve své měkké posteli, zahrabal se do dek a usnul v objetí polštáře.

Ahojkyy,
Tak tímto oznamuji, že jsem ještě neumřela a stále nějak existuji.
Určitě běžte juknout na nový příběh vycházející u mě, a ten vychází pravidelně, přísahám, dávám odkaz, přeji příjemné čtení
https://www.wattpad.com/story/282521998?utm_source=android&utm_medium=link&utm_content=story_info&wp_page=story_details_button&wp_uname=Tsukiyame_&wp_originator=92YrtFRPo%2BpYblU1I4dbH2IPjgHxFO9D9uQKwhwntY3VyD2%2FvUjNmmlFOExZxkX%2Fxysy2fzCEgXaNi1KWNiyhWRnrbwLMbx2DSaLg%2BtN8DB6pquoqXHvrCbl1St1Sod9

Tsukiyame_