What Happened?

6. Co teď?

Od výslechu už uplynuly dva týdny. Naruto už viděl jakž takž normálně, sice lehce rozmazaně, ale nic hrozného. Nicméně Tsunade se nelíbily jeho zorničky, které stále téměř nereagovaly na světlo.
Naruto jí neříkal nic, na co se cíleně nezeptala a i tak odpovídal stroze, stále tím ledovým tónem bez sebemenšího zájmu. Ale jakmile padla otázka na téma dění u Orochimara, tak zatvrzele neodpovídal a to vůbec nikomu.
Minato s Kushinou se o Naruta báli, chápali, že je těžké mluvit o tom, co se někomu dělo v zajetí, ale ta jeho naprostá změna v chování přišla i jim trochu moc. Byl ledově chladný a nosil neprostupnou masku, která nezobrazovala jiné emoce, než občasné sarkastické pobavení.
Nikdo, kromě zasvěcených nevěděl, že je Naruto zpět ve vesnici, takže z chuuninů to věděla pouze Sakura. Měla přísně zakázáno o tom mluvit.
Naruto už na tom byl po fyzické stránce lépe, jeho psychický stav stále zůstával záhadou bez jediného vodítka k vyřešení, byl tedy propuštěn do domácího ošetřování.

Minato a Kushina stáli na chodbě s Tsunade.
„Dnes v noci můžete odejít domů, samozřejmě je vám nejspíš jasné, že Naruto bude neustále pod dohledem ANBU."
Minato přikývnul, konec konců přesně tohle očekával.
„Později bude na Narutův kotník umístěn mokuton, bude sloužit k monitorování Kyuubiho chakry a Narutova stavu. Ale ještě to tak týden a půl potrvá, Yamato si musí odpočinout. (nahoře máte obrázek jak vypadal❤️) Takže zatím bude váš dům přísně střežen."
Kushina smutně přikývla. Je těžké vidět ji tak smutnou. (Minato) Obejmul ji kolem pasu a ona se mu opřela hlavou o rameno.

Do místnosti vstoupil ANBU. Naruto se na něj podíval svýma chladnýma očima. ANBU k němu přistoupil a píchnul mu do žíly na ruce, kterou měl stále připoutanou k posteli pomocí mokutonu, nějakou látku.
Po chvíli spadla Narutovi hlava na rameno.
Pak už do místnosti vstoupilo několik dalších ANBU. Protože se u Naruta prokázala zvýšená odolnost na všechna sedativa a uspávadla, tak jej pro jistotu svázali, kdyby se po cestě probral.
Pak už s ním šli noční Konohou, samozřejmě rychle a nepozorovaně.

Nesou mě venkem. Konečně nějaká ta změna prostředí. (Naruto)
Byl vzhůru. Toho si všimnul jeden z ANBU, kteří jej nesli a dal mi rukou silnou ránu do zátylku.
Dál už měl jen černo a tmu.

Vzbudil se na posteli. Na své posteli. Ve svém pokoji. Doma v Konoze. Doma? Mohu tomu tak říkat? (Naruto)
Už neměl ruku připoutanou mokutonem a tak měl po několika týdnech možnost volného pohybu, alespoň ve svém pokoji. Neměl vůbec náladu z něj vycházet.
Všude okolo domu jsou ANBU a i teď mě sledují, bože, to nebudu mít zase ani trochu soukromí? Musím něco vymyslet dříve, než dostanu na nohu tu dětskou chůvičku z mokutonu. Jinak nebudu moct už zase vůbec nic. (Naruto)
Lehnul si na záda na postel a ruce si složil pod hlavu, příjemná změna polohy.

„Kuramo. Slyšíš mě?" přenesl se do svého podvědomí.
„Slyším. A souhlasím. Nemůžou tě tady jen tak držet."
„Nějaký nápad?"
„Možná, ale chvíli to zabere."
„Dobře, nějaký čas máme, jaký máš plán?"
„Zdá se, že až na ty oči na nic nepřišli," konstatoval s širokým škodolibým úsměvem, „takže tě naučím používat tvé "nové vlastnosti"."
Naruto nazdvednul obočí. „Ty asi myslíš ty změny, které se se mnou udály, když jsem během Orochimarových pokusů přijímal všechnu tvou chakru a ta se ve mně hromadila."
Jen pokýval hlavou. „Na něco už jsi sám přišel, ale některé věci bych ti měl říct, nejsou tak zřetelné na první pohled jako je většina z nich."
„Sluch můžeš přeskočit, už jsme si toho všimnul, ten pokoj ve kterém jsem byl, byl určitě zvukotěsný, ale stejně jsem celkem zřetelně slyšel o čem se Tsunade na chodbě baví s rodiči." Na tváři mu pohrával škodolibý úsměv.
„Dobrá tedy, vidím, že jsi mnohem všímavější než před těmi několika měsíci." potěšen se pousmál. „Takže začneme tvýma očima, Tsunade si toho všimla, ale neví, o co jde. Svoje zorničky musíš ovládat vůli, už to není a nebude samovolné a automatické. Takže když se to hezky naučíš a budeš trénovat, tak uvidíš celkem dobře i ve tmě." Ten jeho úsměv plný zájmu je k nezaplacení. „Pak tady máme ostřejší čich, ale to sis nevšiml kvůli té dezinfekci, po které to bylo všude v té "nemocnici" cítit, no a u Orochimara zase smrděly ty jeho lahvičky se vším možným. A pak taková jedna poněkud bolestivější záležitost, drápy, ale to si necháme na jindy."
„Drápy? Jak?!" začal jsem si zaujatě prohlížet svoje ruce.
Ach jo, to jsem mu možná radsi neměl říkat.
„Teď spolu budeme uvolňovat pečeť, ale jen trochu, a ty u toho budeš zkoušet svůj zrak."
Přikývl a vrátil se do reality.
Stále kolem něj byla všude tma. To se hodí, sice nemám tušení, jak dlouho už tu jsem, ale to nehraje žádnou roli.
Začal se soustředit na tmu okolo něj. Zkusil rozšířit zorničky, úplně nevěděl jak to udělat, ten pohyb neznal. Tak to zkoušel pořád dokola a dokola.
Po asi hodině to omylem nějak dokázal, ale jakmile si to uvědomil, byl zase na začátku a mohl to zkoušet znova. Bylo to o to těžší, když se spolu pokoušeli trochu povolit pečeť.

„Sakra! Pečeť trochu povolila!" křiknul Minato. V tu chvíli do domu vtrhli tři ANBU a pospíchali spolu s Minatem a Kushinou do prvního patra k Narutovi. Rychle odemkli dveře a vrhli se na Naruta.
Bez jakéhokoliv varování Naruta shodili z postele na zem, jeden mu kolenem kleknuk na záda a zkroutil mu ruku, tím mu znemožnil jakýkoliv pohyb. Narutův výraz se nezměnil, stále stejně chladný a ani náznak bolesti či překvapení z tak hrubého jednání. Kushině po tváři stekla slza.
Druhý ANBU pevně Narutovi chytil hlavu, otočil ji na bok a zaklonil co nejvíc to šlo. Pak třetí vytáhnul injekci a zapíchnul mu ji do krku.
Paralizující látka.
Kurva co to sakra je! Bolí to jak sviň! Vztekal se Naruto, avšak neslyšel ho nikdo jiný, než Kurama.

„Takže tudy cesta nepovede. Budeme muset počkat, než to vyprchá a nějak tě nenápadně dostat ven a kolem nich všech."

Narutovi se zatmělo před očima, černo.

Vzbudil se zase na své posteli, stále ve tmě. Co to sakra je? Neříkej mi, že je to nějaká technika nebo to snad schválně dávkují tak, abych se budil v noci?
„Čekal bych to spíš naopak, nejspíš to bude tvou zvýšenou odolností na tyhle věci. Dalo by se to využít, nejspíš si myslí, že jsi stále v bezvědomí."

Postavil se, pečeť nechal být a rozšířil  zorničky, aby viděl kolem sebe. Cože jsem to právě udělal? Já to dokázal! Je to vážně mnohem jednodušší, když u toho nedělám nic jiného.
Na stole objevil nějaké jídlo, opatrně k němu přičichnul, jestli neucí něco, co by naznačovalo další podraz. Když nic necítil, tak se do něj zakousnul. Už už to chtěl zapít sklenicí vody, když v tom ucítil úplně jemňounký závan čehosi neznámého. Zarazil se. Jasně, dali to něco do vody. Tak jen vodu položil zpátky na stůl a opatrně zkusil otevřít okno.
Zamčené. No jistě, to mě mohlo napadnout, je to strašně nečekané. Ušklíbnul se sám nad sebou.
Zkusil vystrčit drápek z ukazováčku, sice neměl nejmenší tušení, jak se to dělá, ale představil si, jak to funguje u koček. Překvapivě to fungovalo, ale ta bolest byla hrozná, rychle odemknul okno a drápek zasunul. Opřel se dlaněmi a čelem o studené sklo okna. Vydýchával tu nesnesitelnou bolest.
Otevřel okno a šup pryč.