Učednice

3.

Během chvíle se před námi objevila smlouva, v ní se psalo, že na svého mistra nesmím nijak vztáhnout ruku nebo ho jenom urazit. Mám ale možnost jakéhosi odvolání, smím mu říct svůj názor a on si ho musí nechat projít hlavou. Za celou dobu učednictví nesmím s nikým chodit bez jeho vědomí, což mi přišlo trochu k smíchu. Já a s někým chodit, leda ve snu, ne ne já si budu žít spokojený samotářský život s nikým. V podstatě jsem na něj měla být upoutaná, cokoliv důležitějšího jsem nesměla dělat bez jeho vědomí, pouze v případě nouze, taky ho nesmím v době a ani po době učednictví nijak ohrozit na životě. Zato on mě mohl jakkoli potrestat, dokonce mohl použít u fyzický trest, ale nesmělo mi to nijak vážněji ublížit a zároveň to muselo být oprávněně. Nesměl nijak 'pošpinit' moje jméno nebo mi zničit pověst. Všechny jeho znalosti mi měl ochotně a trpělivě předávat. Taky mě neměl bez mého svolení vystavit většímu nebezpečí. Nejhorší bylo, že od smlouvy nejde odstoupit, pouze pokud ten druhý zemře. Taky se tam psalo, že jsem jeho učednicí měla být na pět let. Pět let ho nesmět urazit a zpovídat se pouze jemu, bezva horší už to být nemohlo. Nejprve se dozvím, že se budu muset dotknout toho zatraceného kamene a teď tohle. Navíc ještě budu moci mluvit, bezva. Mám své důvody, proč nechci, aby slyšeli můj hlas a to jakýmkoli způsobem, i kdyby to nebyl přesně ten tón, kterým bych mluvila. Brumbál se na mě významně díval a něco mi říkalo, že bych měla jít s pravdou ven, když jsem ale mlčela dal se do udělování pokynů.

,,Aby mohl být slib dostatečně splněn musíme se přesunout ven k jezeru, kde se setkají tyto čtyři elementy." Mluvil tak klidně, a to se mi vůbec nelíbilo, nejen, že už se musím dotknout toho zatraceného šutru, budu mluvit a možná vyjde najevo moje pravé jméno, ještě to musí být všem na očích. 

Došli jsme k jezeru, naštěstí venku nikdo nebyl, což je moje jediné štěstí. Stáli jsme poblíž jezera, naštěstí Brumbál vybral takové místo, kde nás jen tak někdo neuvidí. 

,,Smlouvu musíte podepsat vlastní krví, Severusi pojď první." Snape k němu přistoupil, bodl se do prstu. Vlastně jsem se nedivila, že neudělal žádnou bolestnou grimasu, víc bych se divila, kdyby ji udělal. Teď přišla řada na mě, jediný kdo stál nejblíž u té smlouvy byl Brumbál, což mi nijak moc nevadilo. Byla jsem ráda, že nikdo kromě něj neuvidí moje skutečné jméno, to bych asi nepřežila. Chvíli jsem váhala, mám, nemám.

,,Co chcete snad vycouvat Johnsonová." Tohle mě donutilo se rozhodnout. Vzala jsem brk a vší silou jsem si ho bodla do prstu. Nic jsem necítila, a jak bych mohla, oproti Cruciátům nebo ohnivému biči, či jiným horším kletbám tohle nic není. Začala jsem tam tedy psát své skutečné jméno, což Veronica Johnsonová rozhodně není. Teď jen doufám, že až budu přísahat, budu moci říct to falešné jméno. Když jsem psala svoje příjmení podívala jsem se s obavami na Brumbála, ten jenom kývl hlavou nepřestávajíc se usmívat. Tak jsem tam to skutečné jméno napsala. 

Jakmile jsem dopsala poslední písmeno mého příjmení, smlouva začala hořet, ale neshořela. 

,,Stoupněte si naproti sobě tak aby se kameny mohly vznášet kolem vás, ale ještě než přejdeme k samotnému slibu, budu Vás muset požádat slečno Johnsonová, abyste si sundala ten prsten." Nebylo teď dobré vznášet jakýkoli odpor, i když tohle skutečně nebyl dobrý nápad, ba přímo příšerný. To bylo snad to nejhorší, co Brumbála kdy mohlo napadnout. Opatrně jsem mu naznačila, že to není dobrý nápad, ale přesto jsem prsten odložila do jeho rukou. Kameny se kolem nás měly vznášet v pořadí, já měla u sebe nejprve oheň, pak vzduch, zemi a nakonec obávanou vodu. Snape to měl přesně naopak a to mě děsilo ještě víc. Naštěstí ale když jsem se měla dotknout vodního kamene měl mluvit Snape. Brumbál mávnul hůlkou a kameny začaly levitovat, mávl jí podruhé a přede mnou se objevil slib, naštěstí tam bylo moje falešné jméno a mávl jí potřetí, což rozpohybovalo kameny a já měla aspoň na tu chvíli hlas.