Učednice

5.

Dívka zaklepala na dveře Brumbálovy pracovny a po chvíli se ozvalo:

,,Dále" Vešla dovnitř, ocitla se v místnosti plné různých starožitných věcí a za stolem seděl muž s dlouhým plnovousem. Odkašlala si, aby zaujala mužovu pozornost a ten konečně zvedl hlavu od papírování. 

,,Slečno Johnsonová, zrovna jsem Vás jsem potřeboval, asi tušíte proč, že?" oslovená pomalu kývla hlavou a do bločku, který měla s sebou napsala odpověď.

Tuším pane profesore

Brumbál se mírně pousmál a začal si nevědomky hladit vousy.

,,Je okolo Vás mnoho záhadných věcí mezi které patří i Vaše jméno." 

Víte, že to není moje pravé jméno

,,Musím se Vás tedy zeptat, jaké je Vaše pravé jméno?"

Dobře, ale nikomu to neřeknete, je to složitější

Brumbál kývl a pořád se usmíval, což dívku neustále vytáčelo, ale nenechala se nijak rozptýlit. Kdyby ale Ronnie věděla, kdo stojí za dveřmi, určitě by Brumbálovi nic neřekla. Za dveřmi stál Severus Snape a poslouchal všechno, co se za dveřmi řeklo. Bohužel ale neznal dívčinu odpověď na Brumbálovu poslední otázku. Zuřil, ne přímo soptil, věděl, že Brumbál mu nic neřekne, protože pokud se mu tmavovláska rozhodla sdělit své jméno, určitě nebude chtít,  aby to někdo věděl. Takže její jméno znát pořád nebude, bylo to k vzteku, ale nic s tím dělat nemohl. Pak uslyšel, jak ten starý dědek říká:

,,Měl by to ale vědět ještě někdo." Dívka se na něj podívala s povytaženým obočím a hrůzou v očích. ,,Severus by měl znát Vaše jméno slečno." Ronnie se zhrozila ještě víc a začala rychle vrtět hlavou. 

Ne pane profesore, je to moc nebezpečné. Každý kdo zná mé jméno je v nebezpečí, kromě Vás.

,,Proč je to nebezpečné."

Můj otec se nikoho nezalekne a ani můj kmotr jenom Vás. Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby někdo zjistil moje skutečné jméno.

Brumbál mírně kývl hlavou a pokynul dívce směrem ke dveřím. Ronnie ho okamžitě poslechla, sáhla po klice a ještě naposled se podívala na starce, který znal jedno z jejích tajemství, které mohlo odhalit všechna. Vyšla ze dveří, ještě se rozhlédla, ale nikoho neviděla, což bylo dobře. S klidným svědomím sešla ze schodů a mířila na ošetřovnu. Nezahlédla, ale muže celého v černém jak stojí v nejtemnějším koutu 'místnosti'. Rozhodl se jí následovat, protože za prvé ještě nesměla vyjít z ošetřovny a za druhé má možnost zjistit její pravé jméno. Když sešel schody, čekal, že nebelvírku uvidí, ale ona nikde, zmizela. Ronnie si za sebou všimla černé postavy a byla by naprosto blbá, kdyby ji nepoznala. Snape se za ní plížil ze schodů, ale asi dneska neměl svůj den, protože byl slyšet. Jakmile sešla schody pro jistotu si v hlavě řekla tu foumuli

I'm not here, I'm in the grave. Zmizela, ale ještě než se rozešla, podívala se na svého profesora, který už byl dole. Zíral kolem sebe, ale nikoho neviděl, čemuž se Ronnie musela potichu zasmát. Všem lidem sice naháněl strach, ale kdyby ho viděli takto, taky by se smáli. 

Proplížila se na ošetřovnu, kde naštěstí nikdo nebyl. Zničehonic uslyšela otevírán dveří od kabinetu madam Pompfreyové, rychle přešla ke své posteli a jediné co stihla, bylo se posadit. Poppy k ní přispěchala s tácem všemožných lektvarů, tmavovláska věděla, že by je měla všechny vypít bez řečí, protože co kdyby tu Poppy byla, když tu nebyla. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře ošetřovny, Ronnie se zhrozila, na ošetřovně byla jediná takže pokud někdo nepřišel za madam Pompfreyovou, tak přišel za ní a rozhodně si nemyslela, že by to mohla být milá návštěva. Otevřely se dveře a v nich nestál nikdo jiný než ten přerostlý sklepní netopýr, okamžitě jak ho tmavovláska uviděla, zmizela z jejího obličeje poslední špetka radosti a u madam Pompfreyové to bylo podobně, protože si moc dobře pamatovala na rok, kdy Sirius Black utekl z Azkabanu a na to jeho vylívání si 'žalu' na mladém Potterovi.