Učednice

4.

Upozornění: Celá tahle kapča bude napsaná z pohledu vypravěče, chci to jenom zkusit. Pokud se mi bude líbit, tak to tak budu psát pořád, v některých ohledech je to sice složitější, ale pokud se mi to bude líbit, máte se na co těšit, aspoň doufám.

Uplynulo několik dní a tmavovláska ve dne nejevila větší známky života, ale v noci byla vzhůru a poslouchala to krásné ticho, které obyčejně přehlušovalo jen spokojené oddychování ze strany jejího černovlasého společníka. Ano Severus Snape k ní chodil každý den, většinou jen večer, aby ho nikdo neviděl. Vždy přinesl nějaký lektvar, který jí měl pomoct, ale pokaždé navenek neúspěšně, kdyby jen věděl, že je Ronnie vzhůru a poslouchá všechno co říká. Měla taky co dělat, aby se nad pachutí těch lektvarů zhnuseně nezatvářila. I když byly podle něj k ničemu, jí ohromně pomáhaly, každým dnem se cítila o něco silnější, ale pořád to nebylo nijak super. Z postele se prakticky nemohla hnout, takže nic moc.

Dneska to ale bylo jinak Ronnie, stejně jako každý den vyčkávala na svého profesora, protože to byl její jediný kontakt s okolním světem, ale Snape nikde. Podívala se z okna a uviděla, jak z nebe padají vločky, prospala takto skoro půl roku. Odbíjela jedenáctá a její profesor nikde, začínala mít strach, protože by tak přišla o jedinou dosavadní společnost. Ještě se podívala ven, a pak jí pohled spadl na její ruku, prstýnek už na ní měla. Instinktivně sáhla rukou ke krku, kde jí obyčejně visel přívěšek s vlkem, ale on tam nebyl. Polila jí taková vlna paniky, že se jí snad ani ta panika ze dne, kdy se stala učednicí, byla nicotná. Na tomhle záviselo mnohem víc než se na první pohled mohlo zdát.

Pomalu a opatrně se postavila, naštěstí hůlku měla na nočním stolku, takže stačilo jednoduché oteplovací kouzlo, které se hojně používá v Kruvalu a mohla se vydat na cestu. Napadlo ji jediné místo kde by mohl její přívěšek být, u Černého jezera. A jestli se ptáte, proč si jednoduše nepřivolala nějaké oblečení, tak to je z jednoho prostého důvodu, v zimní bundě a celkově v jakémkoli teplém oblečení by byla moc nápadná.

Probíhala bosá hradem a jak se jí zmocňovala panika, neuvědomovala si, jak moc jí bolí každý sval. Vyběhla na nádvoří, ale ani tam se Ronnie nezastavila, běžela pořád dál. Nesoustředila se, a proto nezahlédla osobu stojící poblíž velkého dubu. Černovlasý muž stál pod dubem a v rukou svíral přívěsek s vlkem, když v tom spatřil dívku v nemocniční košili, jak běží po čerstvé vrstvě sněhu. Ty tmavé vlasy by poznal všude, kůži měla pod měsíčním světlem bledší než ve skutečnosti byla a v hnědozelených očích, ve kterých vždy plál zvláštní plamen, byla na ní znát panika. I přes všechnu bolest běžela velmi ladně, velmi úspěšně by si ji někdo mohl splést s vílou a on donedávna taky. Tušil proč tu je a schválně si s jejím přívěškem pohrával ještě nápadněji, že bylo skoro nemožné, aby to tmavovláska nepostřehla. A taky že se nepletl, Ronnie ho postřehla skoro okamžitě. Chvíli sice váhala jestli tam má jít, ale ten přívěšek byl důležitější než jakýkoli školní trest či vyloučení.

Doběhla až ke Snapeovi, který se na ni ihned obořil.

,,Neměla byste být na ošetřovně Johnsonová?" Nezněl typicky Snapeovsky, ale toho si dívka neměla čas všimnout. Naštěstí měla vždy s sebou bloček a tužku takže začala psát.

Máte něco, co je moje. Chci abyste mi to vrátil.

,,Za tohle bych vám mohl dát školní trest."

Vraťte mi to

,,Jakým právem?" Mluvil chladně, ale pořád se to nevyrovnalo jeho normálnímu tónu.