Učednice

20.

Ráno se Ronnie vzbudila jako první, moc toho nenaspala, protože se snad každou hodinu budila a kontrolovala Snapea. Slunce teprve ukazovalo první paprsky, ale ona zkrátka nemohla už spát. První co uviděla, byl spící Snape, usmála se, vypadal trochu roztomile. Zvedla se ze země a potichu odešla z místnosti. 

Sešla dolů do kuchyně, napadlo ji, že by mohla zmizet, ale kvůli divnému pocitu a včerejšímu večeru, hlavně jeho podivnému zavrčení, se rozhodla zůstat. Kouzlem přivolala skřítku Winky a už jenom čekala, kdy se objeví.

,,Volala jste slečno?"

,,Ano Winky, dones panu profesorovi něco k jídlo, do pokoje." Poslední dvě slova zdůraznila, protože tam nechtěla znovu chodit, pokud to nebude nezbytně nutné. 

,,Jistě slečno."

,,Děkuji." Ani si nebyla jistá jestli skřítka její poděkování slyšela, protože byla pryč. 

Nemohla však jen tak nečinně sedět, v předsíni byla ještě spousta věcí ze včerejška. Poházené obvazy a taky jeho krev. Obyčejně jí pohled na krev nevadil, ale teď se jí vyhýbala jako čert kříži. Kdyby byla od někoho jiného tolik by jí to nevadilo, ale tato....vadila jí i když to byla krev jako každá jiná. 

Po pár minutách bylo uklizeno, obvazy byly poskládány a krev byla pryč, i když je nutno říct, že se jí do jejího uklízení moc nechtělo, protože ten pohled ji ubíjel. Najednou uslyšela na schodech kroky, prudce se otočila v ruce držíc obvazy. Šel tam Snape. Hleděla na něj a netvářila se zrovna nejmileji, protože měl ještě ležet a z postele se neměl hnout, sama poznala, jak dopadnou ty jizvy, když se člověk hýbe. 

Když se černovlasý muž před pár minutami probudil, zrovna mu skřítka Winky přinesla snídani. Když Winky uviděla, že je vzhůru lekla se, protože si myslela, že bude ještě spát a taky z tmavovlásčina hlasu poznala, že nechce, aby věděl, kdo mu to jídlo poslal. On však měl mnohem větší autoritu a šel z něj mnohem větší strach než z Ronnie, takže když se jí zeptal, proč mu to přinesla, ztuhla a po chvíli zjistil pravdu. Myslela si, že se bude zlobit, protože ze začátku nevypadal zrovna nejlíp, ale on jí jen celkem mile řekl, ať jde a s tmavovláskou o tom nemluví. Jakmile Winky zmizela začal jíst, spíš se v tom jídle pouze vrtat, protože mu bylo jasné, že pokud mu to jídlo přinesla Winky, tak už tmavovláska bude pryč. Byl kvůli tomu ještě v horší náladě než doposud, za celou dobu se od něj nehnula, ale zase musel uznat, že by jí mohla bolest přemoct a přece se vrátit zpět, podle jeho rozkazu. 

Scházel po schodech, protože když tu tmavovláska, podle jeho mínění, nebyla, nemusel celý den ležet v posteli, jak by si přála. Stejně by ji neposlouchal, ale takto se nemusel dívat na její vážný a nesmlouvavý pohled, jaký používala i Aiyana, když se ocitl v podobné situaci a nebral její rozkazy na vědomí. Pak si ale všiml, jak se někdo prudce otočil a rázem spatřil ty nezaměnitelné hnědozelené oči. Zůstala. 

Dívali si navzájem do očí, tmavovláska se tvářila přesně tak jak očekával, ale neřekla ani slovo a Snape se na ni díval tím svým chladným pohledem, který neměl takové účinky. 

,,Jak Vám je?" Zeptala se, když tu bylo až moc dlouho ticho. Věděla, že nemá žádný smysl mu něco říkat a taky se mu už nic vážnějšího stát v tuto chvíli nemůže, pouze ty jizvy půjdou víc vidět. Tuhle otázku skutečně nečekal, ale na druhou stranu, znala ho už dlouho a navíc byla jenom jeho učednice, neměla mu co rozkazovat. Nic neřekl z čehož usoudila, že je mu dobře a už ji tu nebude potřebovat. Nepatrně kývla a udělala pár kroků směrem k obývacímu pokoji, aby se odletaxovala do ředitelny, kde už museli mít všichni profesoři nervy v háji. On ji však zastavil, nemohla odejít, nechtěl, aby odešla, za noc si uvědomil, že mu je jedno co o něm bude vědět, hlavně že tu zůstane. Otočila se na něj a ve tváři měla velmi zmatený výraz, přemýšlela na co by tak mohla zapomenout, všechny věci, které přinesla měla s sebou. I on sám přemýšlel, co vlastně říct nebo udělat, co by tak měl říct, aby zůstala.