Učednice

6.

Nastal den odjezdu domů na Vánoční prázdniny, Ronnie dostala pozvánku od Weaslyových, kterou odmítla, ale slíbila, že když bude moct, určitě přijede. Nasedla do vlaku a spolu s Harrym, Ronem, Hermionou a Ginnny hledala nějaké volné kupé. Prošli snad celý vlak, když narazili na jedno volné kupé úplně na konci. Sedli si dovnitř a začali Ronnie vyprávět, co všechno zmeškala, byla upřímně ráda, že nemohla být na Křiklanově večirku, ale tu radost, že nikam nepůjde jí překazil Harry se slovy:

,,Křiklan se rozhodl, že uspořádá ještě jeden večírek, protože si tam nemohla být. Bude nějaký ten týden po Vánočních prázdninách, mám pocit, že týden po tom, co se vrátíme." Neusmívala se, trpěla a bylo to vidět. Tak byla ráda, že jeho večírek propásla a on z části kvůli ní udělá další? To snad nemyslí vážně. 

,,Neboj my ti s Herm pomůžeme vybrat šaty." Konejšila ji Ginny, při těch slovech kudrnatá čarodějka kývla hlavou a tmavovláska se zděsila ještě víc.

Já tam nechci

,,Ale no tak, vždyť to je jenom večírek." Při slově večírek si Ronnie vzpomněla na jeden z večírků u nich doma a nic příjemného to nebylo. Ošila se a do bloku napsala:

No právě večírek, všechny večírky jsou děs a hrůza. Ne nic takového, nikam nejdu, i kdybych byla převlečená za žábu nebo tu nejhezčí princeznu, to je vlastně to samé.

Všichni se rozesmáli, ale tmavovlásce moc do smíchu nebylo, pořád měla před očima večírek u nich doma, tehdy jí její macecha udělala tu jednu z největších jizev, co má. A jiné večírky nebo plesy, byly stejně hrozné, pokaždé si z nich odnesla nějaký velmi krutý a odporný zážitek. Ani jeden z nich nevěděl, co zažila a ani to nesměl vědět. 

Zbytek cesty už si jenom povídali a ani jeden z nich nevěděl, že jejich tmavovlasá kamarádka letošní Vánoce nebude slavit, tak jako oni. Bude se v té zimě toulat někde venku s velkou pravděpodobností, že zabloudí. 

Když vlak odjížděl, všichni si mysleli, že tak kromě Hagrida nikdo z profesorů není, ale opak byl pravdou, byl tam dokonce člověk, kterého by tam nikdo nečekal. Severus Snape se při odjezdu vlaku schovával za sloupem a pozoroval tmavovlásku, jak vstupuje do vlaku, jak si povídá se svými kamarády, jak se směje a zkrátka sledoval každý její pohyb. Byl rád, že ho nikdo a obzváště ona neviděla, ale zároveň ho to štvalo, zajímala ho její reakce. Když ji viděl se smát, nevěřil by, že po tom, co viděl, se dokáže ještě smát. Byla jiná, nebyla jako ostatní holky a to nejen kvůli jejím schopnostem nebo tajemstvím, které má, ale nějakým způsobem se od ostatních neuvěřitelně lišila. Když tak vzpomínal, jeden den o ní nikdo nic nevěděl, prostě zmizela, bylo to minulý školní rok a když se druhý den zase objevila říkala, že jí bylo špatně, a že svým spolubydlícím nechávala vzkaz. Ony tam prý žádný nenašly, nikdo to moc neřešil, ale zvláštní na tom bylo, že chyběla zrovna v den Aiyny smrti. 

Vzpomínal na Aiyanu a vzpomínkami zabloudil na den její smrti. Ten den si bude pamatovat navždy, vždyť on ji zabil. Byla zmlácená, ale neprosila o slitování a on ji ten den musel zabít, aby si získal důvěru Pána Zla. Dívala se mu do očí, ale nebylo v nich žádné zklamání ani zlost, dokonce ani smutek, byla ráda, že konečně bude mít klid a její trápení bude ukončeno. Smrtijedi před ním jí mučili a on jí měl zabít. Nechtěl, ale musel, byla prvním koho kdy zabil a dodnes si to vyčítá a ta dívka se jí tolik podobá a navíc jí znala. Bylo to pro něj utrpení, které uměl velmi dobře skrývat. Z myšlenek ho vyrušil až zvuk odjíždějícího vlaku, uviděl ji jak se dívá z okna, ale v jejích očích nebylo nic veselého.