Učednice

22.

Dny plynuly a s každým dnem a každou hodinou byla tmavovláska poznatelně nervóznější. Od toho dne, kdy na něj chrlila jednu zašifrovanou odpověď a pravdu za druhou, nevydala sebemenší hlásku, a to ani v jeho nepřítomnosti. Snad pouze ve chvíli, kdy byla v kuchyni u skřítků, Dobby jim tam pokaždé přinesl nějaké nové informace a s ostatníma domýšleli mezery v jejich plánu. Posledních pár dní Ronnie od samého stresu a nervů nebylo nejlíp, ale rozhodla se to ignorovat. Snape si na ní všiml, že se s ní něco poslední dobou děje, byla mnohem bledší, skoro pořád sebou cukala a na tváři se jí už nejevil jakýkoli náznak úsměvu, dokonce ani oči jí skoro nezářily. Znovu tu před ním stála ta hrůzostrašná verze tmavovlásky, ale tentokrát byla mírně vyděšená a při jakémkoli větším pohybu sebou cukla a občas se dokonce rozhlédla po místnosti. Tušil, co to znamená, ten den se blíží. 

__________

Dneska byla Ronnie obzvláště nervózní, něco se brzy stane a nebude to dobré. Seděla ve své komůrce na posteli, a tentokrát už poslouchala, rozhovor Snapea a Brumbála.

,,Potter je v Prasinkách."

,,A co míníš dělat Severusi?"

,,To nevím."

,,A co slečna Jo-"

,,Posledně když jsem Vás poslechl Brumbále, dopadlo to katastrofálně."

,,Co se stalo?"

,,Zatím ještě nic...naštěstí. Ale s její tvrdohlavostí se určitě brzy stane, o tom jsem přesvědčen." Brumbál pochopil, věděla, co má její kmotr v plánu a i přes jeho zákaz, chce něco udělat. Musel se pousmát a to černovlasého muže rozčílilo ještě víc.

,,Severusi, víš co musíš udělat, ale napřed ji pusť, pokud zde bude i zbytek řádu, bude v bezpečí." Snape se zhluboka nadechl a přikývl, věděl, co musí udělat a že pustit ji je jediná volba, ale bezpečnější by bylo ji tu nechat.

,,Tím si právě nejsem jist." Ne on věděl, že bude bezpečnější, aby tu zůstala, ale stejně by utekla. Zasedl za psací stůl, ale nepapíroval, díval se z okna a cítil, jak se to blíží. Konec. Jeho konec a snad i konec Voldemorta. Teprve teď si začínal přát, aby se ten den ještě vzdálil, a pokud možno o co nejvíc, i kdyby mělo umírat víc lidí. Čím dál tím víc si přál tu zůstat, jenom kvůli té bláznivé tmavovlásce, která mu změnila život. Přál si tu zůstat, ale s ní, pokud by zde už nebyla, nemělo by už nic smysl. 

Chvíli chodil po místnosti sem a tam, chvíli se díval z okna, nervozita se na něm neobyčejně mnoho a Ronnie, která ho pozorovala klíčovou dírkou, to připadalo divné. Podle Snapeovy vzrůstající nervozity a jejich rozhovoru poznala, co se blíží a stejně jako on chtěla, aby se ten den ještě o nějakou dlouhou dobu vzdálil. Mezery v jejich plánu byly jakž takž pryč, ale stále tu byly a nešlo s nimi nic udělat. Tušila, že by ji tu Snape chtěl nejraději nechat zavřenou, ale kdyby tak udělal, tak by zde musel zůstat i on, tohle byl její první samostatný plán, který by prostě nemohl vyjít, ale jako záloha postačí. Druhý byla přímluva u jejího kmotra, že se k němu přidá, ale pouze pod podmínkou, že ho nechá žít, což bude vlastně taky plán v podstatě k ničemu. Třetí bylo sledovat ho a když se bude blížit ta chvíle, stoupne si před něj a nechá se zabít, ale to by k jeho smrti stejně nejspíš došlo. Byla bezradná a nervóznější než Snape, protože on byl se svou smrtí, podle všeho, smířený, ale ona s jeho ne a to byl jejich zásadní milník. Po pár minutách konečně vylezla z přístěnku, aby mohla ve společnosti toho přerostlého netopýra strávit alespoň ještě nějakou chvíli. 

Černovlasý muž se v okamžik, kdy uslyšel otevírat dveře, prudce otočil a spatřil tmavovlásku, která byla stejně, ne-li více rozladěná než on. Kývla na pozdrav hlavou a vydala se na své místo u okna, dávala si přitom velký pozor na každý svůj pohyb, čehož si Snape prostě nemohl nevšimnout. Občas sebou cukala, ale po dlouhé době tu byla zase ta normální usměvavá Ronnie, jenom jí chyběl ten úsměv, ale oči se jí okamžitě rozzářily, jakmile se na něj podívala. Kdyby se jí plán nevyvedl, nebo se s ní něco stalo, chtěla, aby ještě někdo naposled viděl šťastnou Veronicu Johnsonovou, a ten někdo měl být právě Severus Snape, který se po jejím příchodu viditelně uklidnil. Jakkoli se snažila sebevíc, děs v jejích očích pořád někde zůstával, i když ne tak viditelný a kdyby si ho Snape nevšiml, myslel by si snad, že ten den je ještě daleko, bohužel, ten děs v dívčiných očích viděl.