Učednice

15.

Dny plynuly, už našli první viteál, ale ani jeden z nich nevěděl, jak ho zničit. Ronnie vysedávala dlouhé hodiny na pláži a dívala se do vln, na krku jí kromě jejího přívěsku visel i viteál. Všichni tři se jí marně snažili přemluvit, aby si ho nebrala, protože na ni měl velké účinky, mnohem větší než na Harryho, ale ona byla paličatá a chtěla jim pomoct. Nevěděli, koho má za příbuzného, protože jinak by jí viteál okamžitě vzali a nikdy by jí ho nedali do ruky, nechtěli aby ho nosila kvůli jejímu zdravotnímu stavu. Pořád jí bylo špatně, nemohla spát, kůži měla nezdravě bílou a místy přecházela do zelené, samy od sebe se jí dělaly po těle modřiny a sotva našla sílu k chůzi, natož k běhu nebo přemístění, taky skoro vůbec nejedla a celá se uzavřela do sebe. Paličatost jí ale nedala a i přes bolesti se snažila chodit a dělala všechno, co bylo za  potřebí, nechtěla jim být na obtíž, ale k užitku. Mnohdy plánovala, že se tajně zastaví u Snapea, ale nemohla, protože jí to za prvé síly nedovolily a co kdyby byl zrovna na schůzce smrtijedům, padla by jim přímo do pasti a takovou radost svému kmotrovi a otci udělat nechtěla. Taky se mu nechtěla připomínat, dělala by mu jen obtíže a to ona nechtěla.

,,Ronnie, pojď se najíst, celý den si nejedla." Tmavovláska jen zavrtěla hlavou a dál hleděla do vln, když měla na sobě medailonek, snažila se nemyslet na Snapea, protože nikdo nevěděl, jestli díky němu může Voldemort číst myšlenky člověka, který ho momentálně nosí.

,,No tak, musíš něco sníst." Ronnie se podívala na svou kamarádku a z očí se jí začaly koulet slzy. Pokaždé, když si medailonek nasadila, viděla smrt nějakého nevinného člověka, většinou je jenom zabíjeli, ale když občas viděla i velmi kruté mučení. Hermiona si jí přitáhla do objetí, tmavovlásku za celou dobu jejich útěku poznala o něco lépe, ale pořád o ní v podstatě nic nevěděla. 

,,Neboj, to bude dobré." Ronnie měla sto chutí se jí odpovědět toto: Nikdy už to nebude dobré. Ale nenaznačila ani ň, protože věděla, že tím by svou kamarádu ještě víc rozesmutnila. Za celou dobu hledání nenašli nic, žádnou nápovědu, nic. Všem to začínalo vadit, hlavně to Ronovo věčné poslouchání rádia, které deptalo především Harryho, obě dívky se s tím nějak smířily. 

Po chvíli se Hermioně podařilo tmavovlásku přemluvit a dokonce si sundala i ten zatracený viteál. Přišla řada na Ronovi, který si z jejich posledního přemístění odnesl velmi nepěkné zranění ruky. Pokud se někdy něco chystalo, vždy to zařizovali Harry s Hermionou, Ron byl od toho v podstatě odstrčen, protože byl zraněný a Ronnie se toho nechtěla účastnit kvůli jejím bolestem. 

_________________

Severus Snape seděl v ředitelně, školní rok už začal a vůbec ne nejlépe. On se stal ředitelem a změny, které Bradavice postihly, byly příjemné snad jenom zmijozelským a Carrowovým. Celé hodiny seděl v ředitelně, na slavnosti vůbec nechodil a vlastně ho nikdo vůbec nevídal. Svou nepřítomnost skrýval za důležité povinnosti ředitele, ale přitom se snažil najít způsob, jak pomoct Harrymu a celé té partě, která se rozhodla zmizet a nezapomněl si ani dělat starosti o tmavovlásku. Tolik ji toužil mít u sebe, ale pro ni bylo nejlepší být s Harrym, Ronem a Hermionou. Ani netušil, že obyčejné přání mít jí tu u sebe, jí působilo nemalé bolesti, protože to podle smlouvy bylo bráno, jako neuposlechnutí rozkazu. Nejhorší bylo, že když se mu na ni povedlo aspoň na chvíli vytěsnit z hlavy a věnovat se papírování, připomněl mu ji Brumbál. Neustále mu spolu s některými rozumnějšími bývalými řediteli domlouval, aby ji našel, ale on to skrýval za lež, že neví kde je. Brumbál ho ale brzo prokoukl a když ostatní profesoři v obraze spali, připomínal mu ji ještě víc a snažil se ho přesvědčit aspoň k malé návštěvě, kdy ona o něm nebude vědět. Avšak marně.