You are all I need (LOKI CZ FF)

6. Kdo jsem ?

Dopadla jsem celkem tvrdě. Nějakou dobu jsem měla zavřené oči po chvíli co jsem se odhodlala je otevřít jsem viděla jen světlo a pak modrou oblohu. Chtěla jsem se postavit, ale projela mnou taková bolest že jsem toho hned nechala. Ležela jsem dalších nejspíš deset minut, když jsem za sebou uslyšela kroky. „Madam jste v pořádku ?“ ozvalo se za mnou. Přikývla jsem. „Kdo jste ?“ zeptal se zase podivný muž. „Já nevím asi... myslím že se jmenuju Elena“ „Vy nevíte kdo jste ? Pamatujete si něco ? Víte kde jste ? Kolik vám je ?“ snažila jsem si vzpomenout, ale jako kdybych na vše zapomněla. „Ne “ vydechla jsem. Muž přikývl „Ukažte pomůžu vám“ postavil mě jako lehké pírko na nohy ovšem mě se tak zamotala hlava že jsem neudržela rovnováhu, naštěstí mě chytl. „Děkuju“ „Měli bychom jít do nemocnice“

Nějak jsme došli do té nemocnice nebo co to je. Všude bylo všechno bílé. „Jaké je tvoje příjmení ? “ zeptal se mě. „Já nevím“ něco si pro sebe řekl a došel k nějaké paní. Chvíli si o něčem povídali a pak jsme šly dál. Zavedl mě do nějaké malé bílé místnosti a já se posadila. Už se chystal odejít „Prosím nechoď“ byla jsem ze všeho tak vystrašená. „Neboj budu čekat vedle“ po chvíli přišel nějaký pán zase celý v bílém. Co mají všichni s tou bílou. Dělal mi nějaké vyšetření a ptal se mě na spoustu otázek, na které jsem stejně neznala odpovědi. Posílal mě po všude možných vyšetření a pak prohlásil že mám otřes mozku a že bych tu měla zůstat. Zmocnila se mě panika. Všiml si toho ten muž neznám jeho jméno. „To je v pořádku vezmu ji k sobě a dám na ni pozor.“ podepsal nějaké papíry a šly jsme. „Děkuju...“ „Steve Rogers“ „Děkuju Steve“ usmála jsem se.

Nasedli jsme do divné věci čemu tu říkají auta a jeli k němu domů.
Pomohl mi vyjít schody, odemkl a ocitli jsme se u něj doma. Má to tu hezké jen by si mohl trochu uklidit. „Posaď se donesu ti něco k pití“ posadila jsem se na tu věc, na kterou ukázal bylo to vážně pohodlné. Doktor říkal že bude nějakou dobu trvat než si na něco vzpomenu, ale přijde mi divné že nevím jak se tyhle věci tady jmenují. Jako auto, pohovka, nemocnice to je pro mě nové. Když přišel Steve s pitím začali jsme si trochu povídat. „Omlouvám se že tě takhle otravuju, ale vůbec nic si nepamatuju, nevím co bych bez tebe dělala dokonce ani nevím jestli mám rodinu“ „To je v pořádku, rád pomůžu. Pokud máš rodinu určitě že bude hledat“ tohle mi dalo naději že se jednou vrátím domů.

Po dlouhém dohadování jsme došli k závěru že já budu spát na gauči a on na svojí posteli. Přijde mi blbé kdybych mu vzala i postel. Steve mi to tu ukázal kdybych něco potřebovala. Popřály jsme si dobrou noc a šly spát.

Po hodině převalování jsem usoudila že jen tak neusnu. Bezmyšlenkově jsem se postavila a šla do ložnice. „Steve ?“ „Hmm...?“ „Nemůžu usnout“ Steve se posunul a poklepal vedle sebe. Lehla jsem si vedle něj a přitulila se k němu. Bylo na něm vidět jak se napnul, ale po chvíli se uvolnil a dal mi ruku okolo pasu. Cítila jsem jak se mi klíží víčka a za chvíli jsem usnula.

Další kapitola. Omlouvám se za chyby. Chtěla jsem dnes vydat další kapitolu, ale takhle se mi smazala tak jsem ji psala podruhé. Takže dnes už další nevyjde.
577 slov