Vzbudím se brzo ráno, jako každý den. Zamířím rovnou do sprch.
Po ranní hygieně a převelčení se konečně vydám do cortexu. Nikdo tu však není, podívám se a hodiny. Je půl 6.
Prohrábnu si vlasy a opět mé myšlenky zběhnou k mé rodině. Ani mě nepřekvapuje, že po nás někdo jde. Každý příběh má však dvě strany. Rozhodně nestojím za mou matkou to co udělala, ale zároveň vím, že vše co udělala bylo aby jsme s Thomasem přežili, jelikož si 14 let myslela, že ztratila své prvorozené dítě. Nemohla přijít ani o nás.
Nejsem si jistá zda bych udělala to samé, co ona, ale to nelze říct, dokud bych nebyla v jejich botách ve stejné situaci.
Zároveň je ti fakt, že zničila rodiny. Vzala děti od rodičů, zabila hodně lidí a mnoho dalšího.
Z videa co nám nechali, když jsme byli malý, teprve nastoupili do Zlosinu, bylo jasně vidět, že to byli naprosto jiní lidé. Všichni se změnili, všichni museli.
,,Scarlett." ozve se za mnou Thomas. Otočím se na něj.
,,Musím vám něco říct. Musíte znát pravdu." rozhodnu se. Na jen přikývne. Ví, že nejsem vpořádku. Nejspíš nikdo z nás.
,,Mám zajít pro ostatní nebo si chceš nejdřív promluvit v soukromí?" nabídne mi. Zná mě dobře, ví že to pro mě není lehké se otevřít. Nikdy to pro mě nebylo jednoduché.
,,Zajdi pro ně, přijďte do jídelny v labyrintu." pověřím ho. Přikývne a odejde.
Zhluboka se nadechnu, vím že jim musím řict pravdu jestli máme zachránit ostatní a samy sebe. Jinak to zkrátka nejde.
***
Všichni se posadí kolem stolu v jídelně. Dám si na čas, protože se snažím vymyslet jak nejlépe to podat. Hlavně srozumitelně.
,,Aby jste pochopili, co vám říkám musím vám říct jak to vše začalo." otočím se na ně. Nikdo mě nepřerušuje.
,,Jak víte, když jsme byli děti nebyli jsme si Thomasem moc blízcí. Skoro bych řekla, že jsme se nenáviděli." lehce se odmlčím.
,,Časem mě to začalo ovlivňovat psychicky. Nikdy mi nevadilo být sama, ale jednoho dne jsem si přestala hráts hračkami, malovat si, a další věci co děti dělají. Naši rodiče však měli hodně starostí s Addy, a pak se stal virus a Zlosin. Když Addy údajně umřela, rodiče si konečně všimli mých změn v chování. Vzali mě k doktorovi a zjistili, že mám klinickou depresy. Nechtěli abych v tak malém věku brala nějaké léky, takže se to rozhodli řešit jinou cestou. Mysleli, že když se s Tomem sblížíme vše se vyřeší, ale i bez Addy jsme se s Tomem nemuseli, možná víc než předtím. Věděli, že musí něco udělat a pár týdnu na to, nám vymazali oboum paměť na Addy, to však stále neřešilo problém. Sice nám nevymazali paměť, ale hluboko uvnitř jsme to stále cítili, nenávist, jenže jsme nevěděli důvod té nenávisti. A najednout jsme se pomalu začali sbližovat až ten pocit nenávisti umřel společně s naší sestrou. Moje deprese zmizeli, aspoň to si rodiče mysleli. Někde hluboko tam stále byla, nedůvěra k lidem, bezcenost, pocit prázdnoty, vina. Vy všichni jste mi pomohli vše překonat aniž by o tom někdo z nás věděl." zhluboka se nadechnu.
,,Potom se vše seběhlo jiným směrem. Poté co se naše cesty rozdělili. Vše se začalo vracet. Postupně. Vina za smrt několik set lidí, které jsem zabila atomovkou. Nejdřív to byli jen noční můry, poté nespavost, nechuť k jídlu. Vše jsem však ignorovala a soustředila se na práci. Soustředila se na cokoliv jiného než být jen sama se sebou. Samozřejmě se vše začalo zhoršovat. Ztrácela jsem se ve svých myšlenkách, neměla energii, nechtěla jsem žít. Věděla jsem však, že musím. Jediné co mě přimělo pokračovat dál jste byli vy, musela jsem najít lék jinak by to vše bylo k ničemu. Stephan věděl, že se něco děje, jelikož se mnou pracoval na léku a Henry se staral o TJ. A tak se rozhodnul, že se musím sblížit s TJ, abych měla něco dobrého v životě. Jenže jsem byla ve fázy, kdy mi vše bylo jedno. Postupně jsem si TJ zamilovala, ale nestačilo to. Poté co jsme dokončili lék. Vše se nahrnulo zpět. Můj důvod proč pokračovat najednou zmizel a TJ nestačil, aspoň ne tehdy. Jeden den večer jsem šla na medinu, potřebovala jsem aby mé myšlenky zmizeli, aby vše zmizelo a měla aspoň chvíli klid. Nevím co jsem si vzala, nevím kolik jsem si toho vzala, moc si toho upřímně nepamatuju, ale zkráceně jsem se předávkovala. A pak mě našel TJ když mě kvůli něčemu hledat, byli mu tak 3, takže si to snad ani nepamatuje, ale zavolal Staphana. Zachránili mě, nemuseli se však na nic ptát, věděli co se děje. Už to viděli. Zavolali doktora ze Spáleniště, který mi dal léky na deprese." prohrábnu si vlasy.
,,Moje příznaky se zmírnili, ale pořád tam byli. O pár týdnu později, jsem si zapomněla vzít své léky, protože jsem pracovala na vylepšení léku na vir. Vzala jsem si jich víc a opět se předávkovala. Od té doby mi dával léky Staphan, aby se to už nestalo. Jak jste pochopili včera jsem si zapomněla léky vzít se vším, co stalo, proto jsem byla divná a hnusná. Nejspíš se toho už nikdy nezbavím a musím se s tím naučit žít, ale jak asi vidíte moc mi to nejde." pohodím rameny.
Dokončím svůj monolog, všchni na mě bezeslova zírají.
,,Měla jsem pocit, že to musíte vědět jestli máme zachránit ostatní." vysvětlím proč jim to vůbec říkám. Nic na to opět neřeknou. Ani se nevidím, není na to co říct. Jak jsem řekla každej žil jiný život v posledních letech. Jsem ráda že oni žili ten šťastnější, kdybych mohla nic bych nezměnila.
,,Nechci aby jste si něco vyčítali, kdybych věděla před 5 lety co se stane, nic bych neměnila. Nic." uzavřu.
