Vydám se do velkého stanu. Je stále ještě brzo ráno, takže po cestě nepotkám nikoho. Když nakouknu dovnitř, jsou tu pouze jen mý kamarádi, kteří byli na svatbě.
Ještě to nezačalo, proto se rozhodnu se jít projít. Vylezu na velký kopec a otočím se směrem k moři. Usměju se, nikdy jsem žádné do včera neviděla.
Rozhlédnu se kolem do kola a všimnu si něčeho zvláštního, dojdu blíž.
Do kamene jsou tu vetesaná jména. Dojde mi, že to jsou jména zemřelých. Přejedu prsty po mém. Nepatří sem. Nemá právo tu být. Ano, byly to pro mě těžkých 5 let, ale jsem stále naživu. Skloním pohled. Sednu si na trávu a opřu se o skálu. Začnou se mi klepat ruce a zrychleně bušit srdce. Potřebuju své antidepresiva, dojde mi.
Zvednu se a namířím si to na ošetřovnu. Addy tu stále leží, ale spí. Dojdu do zadu a začnu prohrabovat skřínku s léky, jestli nenajdu něco, co by mi pomohlo.
,,Oxykodon." přečtu si v duchu. Otevřu krabičku, ale zastavím se v pohybu. Zadívám se na zem.
Flashback
Vrátím se do laboratoře. TJe jsem uložila ke spánku. Henry s tátou jsou v labyrintu a doopravují škody po rmutech.
Otevřu počítač, abych pokračovala na léku, ale uvědomím si, že je hotovej. Prohrábnu si vlasy. Rozhlédnu se po místnosti, potřebuju se něčím zaměstnat. Potřebuju něco dělat.
Začnu chodit po místnosti, ale nenajdu nic. Zakřičím a shodím všechny věci ze stolu. Sesunu se po zdi na zem. Zavřu oči.
,,Stálo to za to!?" ozve se mou hlavou.
,,Tolik nevinných lidí!" pokračuje jiný hlas.
,,Měla jsi nám pomoct! Ne nás zabít!" zaslechnu dětský hlas. Rozbrečím se. Tolik lidí jsem zabila, jen abych zachránila své přátelé.
,,Omlouvám se." zašeptám.
,,To nám život nevrátí!" řekne opět dětský hlásek.
,,Omlouvám se." šeptám pořád dokola.
Zvednu se a zamířím na ošetřovnu. Potřebuji, aby ta bolest, ta vina zmizela. Otevřu skřínku se silnými léky. Chytnu po první krabičce. Oxykodon, přečtu si v hlavě. Otevřu krabičku a několik léků si vysypu do dlaně. Neváhám a všechny si hodím do úst. Neuvědomuji si, co dělám. Jen potřebuji klid. Chvíli ticha. Polknu prášky a posadím se opět na zem a opřu se o zeď. Zavřu oči a užívám si jak hlasy v mé hlavě postupně mizí. Pousměju se.
end of the flashback
,,Kdo je tam?" ozve se Addy a to mě probere z transu. Zaslechnu kroky. Automaticky léky schovám pod triko a zavřu skřínku.
,,Scarlett?" podívám se na ní.
,,Jo, promiň, neslyšela jsem se. Zamyslela jsem se." mávnu nad tím. Obejdu jí a vyjdu ven.
Proč jsem ty prášky vzala? Proč jsem neřekla pravdu? Vím, co bych měla udělat. Požádat o pomoc. Moje hlava to ví, ale nedokážu těch pár slov ze sebe dostat. Automaticky ze mě vyleze lež.
Dojdu na pláž a jdu po popřeží pryč. Cestou se snažím sama sebe přemlouvat ať léky neberu. Ať se vrátím. Moje tělo však pokračuje v chůzy dál. Jakoby bych ho ani nemohla ovládat, prostě pokračuju v chůzy.
Otočím se za sebe. Nedohlédnu na žádné dřevěné chatky. Nedohlédnu na žádné stany. Otočím se směrem k moři a v ten moment si přijdu jako poslední člověk na zemi. Posadím se do písku a přemýšlím.
POHLED ADDISON
Pohodím nad mou sestrou rameny a vrátím se zpátky do postele.
Táta mě přijde zkontrolovat asi půl hodiny na to.
,,Našla, Scarlett to co hledala?" optám se ze zvědavosti. Přemýšlím nad jejím zvláštním chováním celou dobu. Nemám nic jiného nad čím bych mohla přemýšlet.
,,Scarlett tu byla?" zvedne na mě obočí, když zkontroluje mou nohu. Přikývnu.
,,Chovala se zvlaštně, byla.. nervózní. Mluvila jsem na ní asi 5 minut, uvědomila si, že se jí na něco ptám, až když jsem k ní došla." zapřemýšlím.
,,Myslela jsem si, že se zase něco stalo." oddechnu si. Očividně nic, když ani táta o ničem neví.
,,Byla vzadu?" ukáže tam. Přikývnu. Bezeslova odejde dozadu. Popadnu berle a dojdu za ním.
,,Děje se něco?" zeptám se, když se začne prohrabovat léky.
,,Něco tu chybí." povzdechne si a skloní hlavu. Otočí se na mě.
,,Kdo tu má přehled o lécích a jejich množství?" zeptá se mě.
,,Teresa, ale má tu seznam. Každý den vše kontroluje." ukážu na šuplík. Otevře ho a začne vše kontroloval.
,,Oxykodon." řekne skoro neslyšně a zadívá se nepřítomně na zem.
,,To je ono!" řeknu. Vzhlédne na mě.
,,Cože?" nechápe.
,,Ten pohled, co jsi teď měl.. Scarlett se tvářila úplně stejně." vysvětlím. Položil papír na stůl a dojde ke mě.
,,Musíme jí najít. Hned!" řekne mi a vydá se k východu, já ho pomali následuju. Po cestě mi vysvětlí, o co jsem přišla.
,,Panebože." řeknu jen. Nic jiného mě nenapadne. Rozhlédnu se kolem, ale je mi předem jasné, že už je dávno pryč.
,,Nemůže za to. Vsadím se, že vysadila své léky a její mozek, hlasy co slyší..." neví jak to doříct. Přikývnu, že chápu.
Vejdeme dovnitř, jsou tu snad všichni, Minho s Newtem a Teresou stojí ve předu a snaží se všem vysvětlit, co se doopravdy stalo.
Thomas nás zahlédne, stáhne obočí a potichu se zvedne. Všichni tři na něj hodí nechápavý pohled, ale pokračujou dál.
Dojde k nám se zvednutým obočím.
,,Co znamenají ty vaše výrazy?" zeptá se nás šeptem.
,,Scarlett... vzala na ošetřovně léky... ehm..." začne náš táta.
,,Na břicho?" hádá Tom. Zavrtím hlavou.
,,Oxykodon." řekne táta.
,,Minule, když si ho vzala..." odmlčí se opět náš otec.
,,Předávkovala se a málem umřela. Nevíme..." podívá se na mě.
,,Frase." zanadává nahlas a prohrábne si vlasy. Minho utichne. Podíváme se na něj.
,,Stalo se něco?" zeptá se, ale vypadá dost otráveně, protože se tu všechny snaží přesvědčit, že jsme je ve skutečnosti nezradili.
,,Jo!" otočí se a naštvaně vyjde ven.
