Crucio | Dramione ✓

Pod kupou růžových květů

Ze dnů se staly týdny, z týdnů měsíce. Nebo přesněji, měsíc a půl. Draco se opravdu rozhodl se svou matkou zůstat. Dopisy se staly každodenní rutinou a docela úspěšně nahradily jejich typická rande na astronomické věži. I přesto se ale Hermiona nemohla dočkat, až ho znovu uvidí.

Během té doby se také trochu sblížila s Theem. Začalo to pár dní po tom, co Draco odjel, protože jak se ukázalo, byla jediná, komu o svém odjezdu řekl. Tak se spolu občas učili. Když na to přišlo, mohla se mu svěřit s věcmi, které jí okolo vztahu trápily. A on vždycky jenom poslouchal. Proto byl také první, komu s radostí oznámila, že se Draco na konci dubna vracel.

„Být tebou, vzal bych ho ven a pořádně si s ním promluvil. Potřebujete to jako sůl, věř mi." O tom se ani nedalo pochybovat.

Všechny otázky, na které ještě pořád chtěla znát odpověď, měla zapsané na kusu pergamenu a uložené v kufru, aby je náhodou někdo nevyhodil. Čím dýl si psali, tím jich pomalu přibývalo, ale rozhodně nehodlala vytáhnout všechny najednou. Bylo to najednou tak blízko. Ten večer před příjezdem dostala od Draca poslední vzkaz, dlouhý jen tak akorát na jeden řádek.

Tak zítra, krásko. Uvidíme se na snídani. D

Říkalo to tak moc a zároveň tak málo. Kdo ví, v jakém stavu přijede. Pokud byl celé dny u matky, moc toho určitě nenaspal. Merlin taky ví, koho napadlo cestovat takovou dálku v noci. Kdyby nebyla zítra neděle, s jistotou by na hodinách odpadl.

„Měla bys jít spát, Hermiono, už tady zase sedíš celé hodiny," ozval se najednou Parvatin hlas ode dveří a hnědovláska k němu neochotně vzhlédla. I když se se svými spolubydlícími moc nemusela, občas měly pravdu. A tohle byla jedna z nich. S jemným přikývnutím se zvedla, převlékla, a během deseti minut už ležela zachumlaná v posteli, myšlenky spěchající k zítřejšímu ránu.

Ze spánku ji pak probudilo příjemné ranní slunce. Nebylo ještě ani tak brzo, ale ložnici už protkaly zlatavé proužky a odhalovaly vznášející se prachová zrnka. Na snídani došla v džínách a obyčejné vínové mikině, kterou dostala v létě od rodičů k narozeninám. I když u jejího stolu byla lidí jen hrstka, u toho zmijozelského to docela žilo.

„Je to zvláštní, že? Takhle v neděli po ránu oslavovat." Ať už se tam Lenka vzala jakkoli, Hermiona neměla daleko od zástavy srdce. S rukou na hrudi věnovala blondýnce letmý úsměv a obrátila se zpátky ke shonu před sebou. Neměla sebemenší tušení, co to tam vyváděli, ale Draca mezi nimi neviděla. Co když se po cestě něco stalo? Jako by jí ale Lenka četla myšlenky, bezstarostně prohlásila: „Neboj se, jen si trochu přispal." A pak se zvedla a odešla k několika dívkám ze své koleje. To už ta holka umí číst myšlenky? Než se však stihla vzpamatovat, objevil se u ní někdo další.

„Střelenka má pravdu." Zaslechla šeptem vedle sebe a na chvíli jí připadalo, že se zastavil čas. Přímo před ní seděl Draco, ve své typické bílé košili a černých oblekových kalhotách, jen mu na tváři místo úšklebku visel upřímný úsměv. A ona nevěděla, co udělat dřív – jestli ho seřvat za to, že jí malém působil infarkt, nebo ho obejmout.

A tak to spojila. Vrhla se mu kolem krku a zároveň na něj pokřikovala tolik slov, že je dokázal jen stěží pobrat. Bylo jí úplně jedno kolik lidí je mohlo vidět, neustálé schovávání ničemu nepomáhalo. Přes Dracovo rameno si všimla, že rozruch u jeho koleje už ustal. Kromě Thea na ně všichni zírali s naprosto šokovanými výrazy, připraveni hodit první věc, co měli po ruce, jen aby je dostali od sebe.

„Chci si s tebou promluvit," dostala ze sebe, když se konečně odtáhli, a aniž by čekala na odpověď, popadla Draca za ruku a se sklopenou hlavou ho táhla ven. U jednoho ze stromů na břehu jezera ho pak donutila si sednout a spustila dřív, než stihl popadnout dech. „Je toho fakt strašně moc. Asi ani nevím, kde začít, protože jsem tě skoro dva měsíce neviděla, ale jsem konečně ráda, že jsi zpátky. Hodně, fakt hodně, jsem o všem přemýšlela. A mám na jednu stranu pocit, že to moc prožívám. Jakože na tebe moc tlačím. Vždyť přece, kolik nám je? Máme před sebou ještě tři roky. A když vím, čím vším si procházíš, nemůžu být na tebe tak tvrdá."

„Nejsi na mě tvrdá, Hermiono. Chceš pro sebe to nejlepší, a to já očividně nejsem." Odpověděl tak klidně, že to až bolelo.

„Přestaň. To vůbec není pravda. Nikdy jsem s nikým nechodila, tak je to pro mě taky nová zkušenost a... teď mě tak napadá, kolik holek jsi přede mnou vůbec měl?"

Tahle otázka ji napadla už před nějakou dobou. Měla ji napsanou až někde na konci, tak, aby si na ni nevzpomněla, ale očividně to nezabralo. Zvídavost byla prostě silnější.

„Předpokládám, že chceš upřímnou odpověď," povzdechl si a posunul se blíž ke kmeni, aby se o něj opřel. „Vztah jako vztah, pokud se tomu teď dá tak vůbec říkat, jsem měl až s tebou. Minulý rok, hlavně v době, kdy se jednalo o Klofanově smrti, jsem se sblížil s Pansy. Je mi úplně jasný, že je do mě zakoukaná, ale je to spíš kamarádka. I přesto jsme spolu chvíli neoficiálně byli. Pak si mě převzala malá Greengrassová. S tou to bylo tak na týden, protože začala šilhat po páťácích. A jinak nic. Kde kdo si vymýšlel pomluvy, to mě jeden čas docela bavilo. Taky si musela nějaký slyšet."

Samozřejmě, že ano. Přístěnek s velkou Greengrassovou. Nějaká mrzimorská čtvrťačka. Bylo jich vlastně docela dost.

„Očividně jsem si na první pokus vybrala mistra v oboru," nadhodila Hermiona s lehkým úsměvem a Draco si dramaticky odfrkl. „Zajímá mě k tomu ještě jedna věc. Jak se ty se mnou cítíš?"

„Cože?"

„No, jestli je ti se mnou dobře. Jestli teda i přesto, že na tebe podle tvých slov nejsem moc tvrdá, nemáš nějaké výhrady."

Draco se zamyslel. Opravdu celou dobu, co byl pryč, přemýšlela právě nad tímhle?

„Mám výhrady sám k sobě, ale to by bylo na dlouho. Asi ti nemám co vytknout. Děláš pro mě první poslední. Naštvaná jsi byla oprávněně. Chceš, abych si něco vymyslel?"

„Ne, to ne, ale... mám pocit, že mi pořád něco chybí, a nevím, jak to pojmenovat. Jako by tady prostě bylo něco, co nedokážu uchopit. Uvědomila jsem si to během toho, co jsi byl doma, a mám strach, aby to nezpůsobilo další problémy." Hermiona instinktivně našla Dracovu ruku a pevně ji stiskla. Proč vždycky, když to vypadalo, že by mohli být chvíli v pohodě, se objevila nějaká červená vlajka? „Neviděli jsme se takovou dobu a hned na prvního máje vytahuju tohle. Nejsem blázen už?"

Ve vzduchu viselo zvláštní napětí. Kdyby nebylo nebe úplně vymetené, člověk by řekl, že se blížila bouřka. Draco Hermioně stisk oplatil.

„Nejsi, Hermiono. Jsme jeden velkej zmatek, tak už to prostě chodí." Přitáhl si ji blíž k sobě. Hermiona se k němu posadila tak, aby se mu mohla opřít o hruď, a on jí jednou rukou odhrnul vlasy z krku. „Nemysli na to a užívej si, dokud to trvá."

Je totiž možné, že to dlouho nebude, prolétlo mu hlavou těsně předtím, než jí vtiskl na zátylek jemný polibek. To, jak se jí dech okamžitě zadrhl v krku a prsty pevně obmotala kolem jeho zápěstí. Jak se pod ním skoro rozplynula, když ji vzal opatrně za bradu a políbil na rty. Jak i přes to všechno toužila po každém jeho dotyku.

Na další otázky už nezbyla slova. V příjemném vánku se vznášely narůžovělé květy a přistávaly na hladinu jezera tak lehounce, že se všechno najednou zdálo naprosto kouzelné. Tedy až na Dracovo svědomí, kde se mezitím kupil jeden pocit viny za druhým. A on už s nimi nedokázal nic udělat.