Crucio | Dramione ✓

O krok blíž ke smrti

Bradavice vyhrály. Když se zničehonic objevila Fleur a nemohla přes slzy ani pořádně mluvit, rozlehla se davem francouzská panika. Madam Maxime se trmácela za Skrkem přes celou tribunu, odhodlaná ho na místě zašlápnout, že si dovolil její svěřenkyni takhle zřídit. Ozývaly se skřeky, nesouhlasné pískání, a nebýt Brumbála, asi by došlo i k docela dravému duelu.

„Bláznivá ženská, bejt to já, už by tím pantem nehla," prohodil naštvaně Ron, jakmile se scéna uklidnila a ředitelka se vrátila na své místo. Šampionku odvedli s Madam Pomfreyovou na ošetřovnu a mezi studenty se rozlehla nová vlna vzrušení. Co mohlo Fleur takhle zřídit?

„Nemůžeš jen tak mlátit lidi, Ronalde. A navíc, jak byses cejtil ty, kdyby se takhle najednou objevil Harry a nemohl skoro chodit? Nevyčítal bys to někomu?"

Na to už ale samozřejmě neodpověděl. Jen nasadil mrzutý výraz a díval se dál před sebe, na ty spletité zelené cestičky, ve kterých se ještě pořád potuloval jeho nejlepší kamarád. Chvíli se nad tím zamyslel. Být to Harry, asi by rovnou skočil dolů. Anebo zamířil za Skrkem, to je pravda. Dokázal si dokonale představit Brumbálův výraz, tu bolest a vztek, že nechal svého oblíbence do něčeho takového vůbec jít.

Vzduch byl klidný, foukal jen jemný větřík, a vlastně to vůbec nevypadalo, že by někdo bojoval o život. Tedy, dokud se v dálce, tak, že to skoro ani nepostřehli, neblýsklo stříbrné světlo. Mučivě dlouhá chvíle ticha a v další vteřině se zničehonic objevil Harry, Cedrica ještě pořád držel za ruku a někde mezi nimi ležel Pohár. Kolem se okamžitě ozvala směsice nářků a nadšeného jásání, všichni bradavičtí stáli na nohou, a on koutkem oka zahlédl, jak se k němu řítí několik známých tváří. Někdo ho zvedl na nohy. Hermiona mu s ustaraným výrazem hleděla do tváře a snažila se udržet jeho pozornost. Bolela ho každičká část těla a nejradši by sebou zase švihl na zem. Všechno okolo se může vyřešit potom.

Ze všech stran se na něj sypala blahopřání, a i když byl nesmírně rád, jak a že už to vůbec skončilo, tohle teď nedával. Nechal se odvést pryč a Hermiona se za ním celou dobu dívala s rukama založenýma na hrudi a smutným úsměvem. Konečně bylo po všem a on byl v pořádku.

„Hele, všimla sis toho taky?" naklonila se k ní najednou Ginny, hlas podezřele tichý, a hlavou se několikrát rozhlédla kolem sebe, jako by něco hledala.

„Všimla čeho?"

„No, nevrátil se Krum." Hermioně chvíli trvalo, než tu informaci zpracovala. V hlavě si několikrát přehrála poslední půlhodinu a snažila si vybavit všechny detaily. To přece není možné, přesvědčovala se, zatímco se dívala kolem sebe. Bylo to, jako by vedle ní uhodil blesk, když jí tělem projela vlna zděšení. Někdo se ztratil. Někdo se ztratil a nikdo si toho do teď nevšiml.

A zatímco jeho dívka stála před další velkou záhadou, Draco si to šinul do otcova kabinetu. Z úst mu unikaly mělké výdechy a hůlka ho v ruce svrběla. Vypadal, jako by právě vylezl odněkud z lesa, a vlastně to byla skoro pravda. Nevěřil, že to udělal. Stalo se z něj nechutné zvíře. Ani se neobtěžoval s klepáním, rovnou vrazil dovnitř a jakmile uviděl otce na svém obvyklém místě, měl chuť ho znovu praštit. Za všechno mohl on.

„Skvělá práce, Dra-"

„Ani to neříkej! Udělal jsi ze mě vraha, jak ti to může přijít normální?!" Měl pocit, že se vztekem rozskočí vejpůl. Jak se teď bude moct podívat někomu do očí, když neprojde ani kolem zrcadla?

„Udělal jsi to sám, neobviňuj mě z něčeho, co není moje vina."

„Přeskočilo ti?! Slyšíš se vůbec? Vyhrožovals mi, že mě i Hermionu zabije, když to neudělám. Jak jsem se měl asi zachovat, hm? Věděl jsi, že jsem se do toho nechtěl plést, ani jsem se nepokoušel vymyslet, jak se Kruma zbavit, tohle všechno byl tvůj zvrácený plán!"

Kdyby mohl, vymlátil by z něj duši. Ten kluk je mrtvý a někdo ho u toho viděl. Byl by tu francouzskou holku zabil taky, kdyby neměl už tak dost sebe nenávisti. Nechat ji zmizet mezi kořeny bylo to nejmenší, co mohl udělat. Věděl, že jestli ho někde uvidí, udá ho. A kdyby se to dozvěděla Hermiona, bylo by po něm. Práskl pěstí do stolu, oči zabodnuté do těch jemu totožných a přemáhal každou buňku svého těla, aby se nenatáhl po nějaké tužce a na místě je neprobodl.

„Jsi slaboch, Draco, musíš se naučit nést následky." Vysmíval se mu přímo do obličeje. Tahle zvrácená psychologie působila na Draca nejlíp a on to věděl. Dívali se na sebe dobrou minutu, možná dvě. Blonďákova krev jako by se mu vařila v těle a nezbývalo moc k tomu, aby se přestal ovládat. Nenávidím tě, ty mizernej hajzle.

Cvakly dveře. Objevil se v nich Karkarov a hluboce si odkašlal. Draco si s ním nevyměnil ani letmý pohled a beze slova odešel. Nepráskl dveřmi ani neudělal scénu, tím by jenom upoutal pozornost. Myšlenky se mu toulaly tam, kde dlouho nebyly, takže si ani neuvědomil, že už stál před svojí společenskou místností. Bylo v ní rušno, dva tábory o tom, jestli Potter měl nebo neměl vyhrát, ale on neměl náladu se přidat ani k jednomu. Jeho plánem bylo vyhýbat se každému, kdo by ho mohl z něčeho podezírat. A první na seznamu byla Hermiona.