Crucio | Dramione ✓

Hadí incident

„A já se vsadím, že Fred s Georgem jsou teď vztekem bez sebe. Umíš si představit, že jim bude sedmnáct až v dubnu a budou si tohle muset nechat ujít? Tolik promarněný zábavy," smál se Ron, když spolu s ostatními vycházeli z Velké síně. Rozruch neutichal a bylo jasné, že dnešní noc bude ještě dlouhá.

„Ronalde, umíš si představit, že bys do něčeho takového šel? S tvýma znalostma a schopnostma?" oponovala zrzkovi rázně Hermiona, ale v odpověď se jí dostalo jen protočení očima. Harry byl svým způsobem zklamaný, ale ne tak, jak by se od něj možná očekávalo. Měl o dobrodružství vystaráno na pár let dopředu a být pro jednou divákem by nemuselo být tak špatné. Co hrozného se přece mohlo stát?

„Kdo se tady baví o mně? Já jsem rád, že mě McGonagallová ještě nevyloučila. A taky budu dělat, že jsem tu urážku neslyšel, nemám teď náladu se s tebou hádat," vytrhl Harryho z myšlenek Ron a rázným krokem se vydal po schodech nahoru. Než však stihl zatočit za roh k nebelvírské věži, ozval se někdo další, na koho ani jeden z nich neměl náladu.

„Weasley má pravdu, Grangerová, myslíš si, že seš dost dobrá na to se přihlásit? Přece jenom, ta tvoje šprtská mudlovská hlavinka by to možná unesla. Ale počkat, Brumbál to vlastně zakázal. Jaká škoda, opravdu, už jsem se těšil, až vás konečně uvidím umřít."

Draco se se svými dvěma kumpány opíral o jeden ze sloupů a s typickým úšklebkem si trio prohlížel. Nikomu očividně nebylo divné, co právě tito tři hadi dělali takhle večer mimo sklepení, a jen si mezi sebou vyměňovali nenávistné pohledy. Hermiona se hodnou chvíli držela, aby z ní nevyšla ani hláska, ale nedalo se to vydržet. Takovou chuť rozbít někomu obličej už dlouho neměla.

Malfoy si toho koutkem oka všiml a pomalým krokem se k ní přiblížil. Jeho pohled se pomalu změnil na zaujatý a bylo dost těžké vypozorovat, co se mu honí hlavou. Hnědovláska vnitřně panikařila. Hlavou jí proudilo tolik zlých věcí, které mu mohla případně vmést do tváře, že se jí ani jedna z nich na jazyku neusadila. Bedlivě ho pozorovala, dokud se nedostal tak blízko, že je od sebe dělilo sotva deset centimetrů.

Jeho tělo bylo oproti tomu jejímu dost vysoké, urostlé, silné, a jak si stihla všimnout, překvapivě mužné. Hábit ho přes horní část paží mírně táhl a v odrazu světla by přes průsvitnost košile mohla vidět i další věci. Ale co jí po tom bylo? Měla momentálně, a vlastně i kdykoli jindy, mnohem lepší věci na práci než detailně studovat svého úhlavního nepřítele.

„Myslíš si, jak si nenápadná, hm?" zasyčel jí znenadání právě blonďákův hlas tiše do ucha a ona se leknutím zachvěla. „Prohlížej si mě, jak chceš, mudlovská šmejdko. Nemáš ani na špetku toho, co vidíš."

Cítila se, jako by ji někdo kouzlem přimrazil. Oči se jí zabořily do jeho bouřkových a jak předpokládala, nevyšlo z ní jediné slovo. Dlaně se jí samovolně sevřely v pěst. Cítila, jak se v ní zvedal vztek, i když nevěděla, jestli na něj, nebo na ní samotnou. Zatímco on si ji spokojeně prohlížel, ona přemlouvala vlastní hlavu, aby začala konečně racionálně myslet. Proč nikdo nic nedělá? To je ostatní nevidí, jak tam spolu jen tak postávají?

„Odprejskni, Malfoyi," ozval se najednou Harryho odhodlaný hlas a Hermiona mu v duchu děkovala, jako by jí právě zachránil život. Oslovený chlapec se na něj na chvíli podíval, než se otočil a vrátil ke svým dvěma gorilám. I když teď stál k Hermioně zády, byla si jistá, že se spokojeně usmíval a určitě to nebylo naposledy, co se spolu takhle potýkali. Najednou ucítila na předloktí něčí ruku a nechala se Ronem odtáhnout z dohledu.

„Co to mělo sakra bejt?" vyjel zrzek okamžitě, jakmile byli dost daleko, a oběma rukama si zajel do vlasů. Hnědovláska se mu nedokázala podívat do očí, natož odpovědět. Byla sama pořád tak zmatená, že se za sebe začínala stydět, a to rozhodně ničemu nepomáhalo. Když už se chystala něco namítnout, Harry jí skočil do řeči a stočil tak na sebe Ronovo podráždění.

„Důkladná provokace. Jsem si jistej, že se snažil Hermionu dostat do kolen proto, aby zjistil, kolik toho vydržíme. Vem si, že ho celý ty roky musely omrzet, nikdy nade mnou nezvítězil, a tohle musel být jeden z nových tahů, jak nás dostat. Neboj se, vrátíme mu to. Hned jak to půjde." Vzduch mezi nimi se trochu uvolnil, ale bylo jasné, že se takového napětí jen tak nezbaví. „A taky by ses měl trochu krotit. Malfoy ti začíná lézt na mozek, stejně jako všechno ostatní. Nestojí ti to za to, abychom tě jednou vezli do Svatého Munga."

A tak konečně, i když za neustálých připomínek, došli do společenské místnosti. Jako obvykle nebylo kam si sednout, a tak toho Hermiona využila a odebrala se do ložnice. Učit se vydržela jenom chvíli, dokud její mysl znovu nezaplavila myšlenka na Malfoye. To, co tvrdil Harry dávalo do určité míry smysl. Třeba to byl opravdu jen další tah. Ale co když ne? Co když to, že od něj nedokázala odtrhnout oči bylo čistě z její hlavy? Pokud ano, znamenalo by to dvě věci – za prvé mu neuvěřitelně nahrála do karet a za druhé se v ní usadilo něco, co potřebovalo okamžitě vypadnout.

Když se o pár hodin později konečně zhaslo a bylo slyšet jen pravidelné oddechování ostatních spolubydlících, učinila Hermiona důležité rozhodnutí. Ať už to, co se v ní dneska probudilo, bylo cokoli, nemělo to šanci vyhrát. Přišel totiž čas se bránit.