Crucio | Dramione ✓

EPILOG

Nečekám, že si tohle přečteš. Možná je to poslední dopis, který ti kdy napíšu, ale asi je to tak dobře. Od konce roku se toho hodně změnilo. Weasley dostal zpátky své místo, to už se ti určitě doslechlo. Nás přijeli do Manoru několikrát prohledat a otcovy hračky našli až na třetí pokus. Obvinili mě z vraždy. Oprávněně. To, že mě k tomu otec donutil, mě v žádném případě neomlouvá. Když to zjistila matka, dostala málem infarkt. Bolelo to stejně, jako když jsi to zjistila ty. Chtěli mě poslat od Azkabanu, ale nejsem plnoletý, takže tam předevčírem odvezli někoho jiného. Dostal jsem podmínku a příští rok budu mít extra dozor.

Patnáctého července jedu do Londýna, mám se sejít s Theem, budeme někde u Děravého kotle.

Snad se uvidíme, krásko.
S láskou, Draco.

Bylo to k vzteku. Hermiona seděla v prázdném kupé a každou sekundu si vyčítala, že do něj vůbec nastoupila. Nechtěla ho vidět. Nepotřebovala ho vidět. Už jenom ta přezdívka v ní vyvolávala vlnu popuzení, ale stejně ji zajímalo, jak se to na něm všechno podepsalo. Když si vybavila jeho nespavé dny v Bradavicích, lehce se jí stáhlo srdce. O kolik horší to teď muselo být?

Představila si jeho matku, jak se na něj dívá s prázdnýma očima a skoro nedýchá. Sice ji nikdy nepotkala, ale dokázala si ten pocit přivlastnit skoro bytostně. Muselo ho to bodnout ještě hlouběji, než když ho ona nechala stát na chodbě a utekla. Žádné dvě bolesti nemohou být stejné. Jedna vždy bolí víc než ta druhá.

Možná proto si všechny jeho dopisy schovala. Ano, chtěla zapomenout. Ano, chtěla se ho zbavit a už nikdy ho nevidět. Jenže to nešlo. A uložit je do skříně sice znamenalo časté a dlouhé ždímání svědomí, ale kdyby je zničila, už by je z hlavy nikdy nedostala. Nemohla si pomoct. Odolávala dobrých pár dní, a pak si je jeden po druhém přečetla, zdrcená tím, jak rychle se věci dokázaly pokazit. Bolely ji z toho prsty a tváře jí hořely po zaschlých slzách. Litovala toho. Litovala všeho, co se mezi nimi stalo, a přitom ho pořád někde hluboko toužila mít u sebe.

Zmuchlala papír a hodila ho zpátky do batohu. Za oknem se blížil obrys Londýna a vyhříval se pod rozpáleným sluncem. Na otravné vnitřní polemizování už nebyl čas.

Když vlak konečně zastavil na nádraží King's Cross, na Hermionu padla zvláštní rozmrzelost. Ten kluk to měl všechno naplánované. Využít Thea jako jistotu toho, že se jí nic nestane, jí přišlo ohavné. Teď mu už tuplem neměla co říct. Proč vůbec jezdila?

Protože seš hloupá, Hermiono, pokárala se v duchu, když vyšla z nástupiště a vyrazila k Děravému kotli. Cestu znala jako svoje boty, a to ji rozčilovalo. Možná to bylo horkem, ale ruce se jí potily a ona si je neustále otírala o stehna. Celé tohle dobrodružství už jí začínalo lézt na nervy.

Nespoléhej na to, že tam ten Theo bude. Zajela sis do Londýna na setkání, na které tě ani nikdo nepozval.

Nad hlavou jí zničehonic zacinkal kov a ona k němu zalétla pohledem. Výborně. Teď už nebylo cesty zpět. Opatrně otevřela dveře a do nosu ji okamžitě praštila vůně máslového ležáku a pečeného masa. Prošla kolem několika narvaných stolů, pozdravila čarodějku za barem, se kterou by se nejraději zapovídala, aby nabrala trochu času, a rozhlédla se kolem sebe. U žádného stolu se nekrčily dvě známé tváře. Že by si z ní celou dobu utahoval? To by mu bylo podobné.

Cítila, jak na ni lidé zírají. Musela vypadat jako naprostý idiot - zpocená, zmatená, a na pokraji slz, protože už zase udělala nějakou blbost. Připadala si jako sloup, kolem kterého se bezprostředně omítají kolemjdoucí a občas do něj někdo narazí. Bylo to na prášky. Kéž by nebyla tak důvěřivá.