Crucio | Dramione ✓

Zrádná rouška tmy

„Mám asi dvacet minut, co potřebuješ?"

Otcův kabinet byl naprostý chaos. Košile se místo věšáků povalovaly mezi stohy papíru, dopisy z Ministerstva se slunily pod roztaženým oknem a cokoli, co v minulosti připomínalo studijní materiál, by teď nejlépe vypadalo v koši. Ve vzduchu visela tak zvláštní vůně, že ji Draco ani nedokázal identifikovat. Možná směsice potu, bylinkového čaje, a něčeho, co by člověk sebral akorát ve Snapeově skladu.

„Karkarov se včera dožadoval vysvětlení. Prý má na nás podezření." Luciusův hlas se táhl a naprosto podtrhával jeho veškeré vyčerpání.

„Podezření? Kvůli čemu?"

„Domnívám se, že nejsem jediný, kdo se snaží spojit s Pánem Zla. Igor mu sloužil stejně dlouho jako já. Musí ho štvát, že zůstal v té spodině, kterou si ke svému návratu nevybral."

Návrat? On se o něj opravdu celou dobu snažil? Vždyť o tom nepadlo ani slovo.

„Říkal jsi, že potřebuješ jenom prodat ty krámy, co máme doma-"

„A ty seš tak naivní, že bych na tebe nejradši plivnul. S takovou toho moc nepřežiješ." Kéž by radši nemusel nic přežívat. Stačilo, jak teď musel lhát Hermioně. Kdyby na to, že jsou zase spolu, někdo přišel, už by ho asi nečekalo nic než domácí vězení. Ne-li něco horšího. A ani nechtěl myslet na to, co by se stalo s ní. „Jsi teď tajná zbraň, Draco. Mám pro tebe úkol, který musíš splnit."

„Já se k ničemu takovému neupsal, takže zapomeň, že budu něco dělat. Špinavou práci si odveď sám." Na otcově výrazu poznal, že nemá daleko k tomu mu jednu ubalit. „Odmítám mít s Voldemortem cokoli společnýho."

Při vyslovení toho jména sebou skoro škubl. On přece zlem pohrdal. Všechno, co od mala viděl, se mu protivilo do morku kostí a nikdy by neklesl tak nízko, aby se toho účastnil.

„Nemáš na výběr. Jestli to neuděláš, nechá ji umřít. A pak zabije i tebe. Nás oba. A pokud ne, bude mučit lidi kolem. Třeba i Grangerovou." V tom momentě ho zamrazilo. Jak je do to všeho zapletená Hermiona? „Přece nechceš, aby za tebe trpěli ostatní, nebo snad ano?"

Stačilo, jak trpěla předtím, pomyslel si provinile a neochotně se podíval Luciovi do očí.

„Tak co po mně chceš?" odplivl si Draco podrážděně a založil si ruce na prsou. Byl připraven se každou chvíli sebrat a odejít, bez ohledu na to, co by mu to způsobilo. Už mu začínaly docházet nervy.

„Potřebuju, aby ses zbavil Kruma."

Aha. A co ten s tím má společného?

„Zbavil? Jak? Proč?"

„Ach, jak já nesnáším otázky. Je to součást plánu a představuje riziko. Pokud se ti ho povede dostat z cesty, čeká na tebe odměna." Na to se snad nedalo nic říct. Ano, možná spolu s Viktorem úplně nevycházeli, ale nikdy by se ho nepokusil odrovnat. Když se nad tím tak zamyslel, moc cest, jak to provést, ho nenapadalo. Každý by si přece všiml, kdyby jeden ze šampionů jen tak zmizel. „Potřebuju do konce května vědět, jak to uděláš, abych ti mohl říct zbytek podrobností. A opovaž se to říct jediný živý duši. Věř tomu, že bychom to všichni odnesli."

„To se neboj. Stejně by mi nikdo nevěřil," procedil Draco skrz zaťaté zuby a bez dalšího slova odkráčel pryč.

Chvíli bloudil chodbami. I když se tak moc chtěl svěřit Hermioně, něco v jeho svědomí mu v tom bránilo. Přece nic z toho, co se teď dozvěděl, nemohla být pravda. Voldemort byl pryč celé roky. Věřil tomu i přes to, že mu odmala cpali do hlavy úplný opak. Potter ho prostě porazil a konec.