Crucio | Dramione ✓

Konec hry

„Ginny, tomu nebudeš věřit."

I když ve Velké síni toho rána panovala příjemná atmosféra, Hermiona se od chvíle, co vylezla z postele, nedokázala uklidnit. Za prvé nevěděla, jak se ten zpropadený kus pergamenu vůbec dostal na její noční stolek, a za druhé odmítala přijmout fakt, že jeho adresát by podle podpisu opravdu on.

Rychlým krokem došla k nebelvírskému stolu a mrskla sebou vedle zrzky tak rychle, že si málem zlomila nohu. Kluci se k ní se zájmem otočili, ale ona je jen mávnutím ruky odbila. Tohle pro jejich uši rozhodně nebylo.

„Tohle jsem ráno našla vedle postele. Řekni mi prosím, že je to jen nějakej špatnej vtip."

Vrazila Ginny vzkaz do dlaně a naléhavě se na ni zahleděla. Nutně potřebovala názor člověka, který měl s randěním nějaké zkušenosti, a ona byla snad jediná, s kým si o tom mohla normálně promluvit. Zrzka najednou vytřeštila oči a rukou si zakryla ústa. Četla to pak ještě několikrát, ale šok z její tváře nezmizel.

„No to snad ne, Hermiono. Myslíš si, že je to fakt on?"

„Upřímně doufám, že ne. Klidně ho přenechám nějaké jiné," odpověděla hnědovláska unaveně a rukou si zajela do vlasů.

Když si to pozvání ráno přečetla poprvé, vyvstala jí v hlavě kromě mrzutosti i úplně jiná myšlenka. S Dracem už týden neprohodila ani slovo. Sice na něj byla pořád naštvaná, ale chyběl jí. Věděla, že ten kluk skrývá tolik dobrých věcí, které by chtěla prozkoumat. Nemluvě ani o tom, jak se jí tep zrychlil pokaždé, když se k ní přiblížil.

Copak mu na ní opravdu nezáleželo? Nezmohl se ani na omluvu, možná bylo pochopitelné, že ho nenapadlo pozvat ji na ples. Přece jenom bylo lehčí všechno ignorovat.

„Měla bys tam jít. Aspoň mu říct, že s ním jít nechceš. Jsem si teda jistá, že kdyby se o tom dozvěděl Ron, asi by ti utrhl hlavu, ale je to tvoje věc. Být to já, rozhodně bych s ním nešla jen kvůli tomu, že je Viktor Krum."

Měla pravdu. Jestli si ten kluk něco špatně vyložil, bylo by na místě mu to vysvětlit. I když Hermiona moc nepředpokládala, že by se Draco opravdu o něco zkusil, nechtěla mu žádnou šanci sebrat. Přeci jenom jí na něm pořád záleželo a tu malou naději, kterou v sobě přechovávala, nedokázala tak hrubě uhasit.

S Ginny se shodly, že mu odepíše. Pořádně promyslely, kdy a kde by se měli sejít, aby mohla Hermiona případě rychle utéct. Harry s Ronem, kteří celou dobu tajně odposlouchávali, si po chvíli vyměnili zmatený pohled. Oba pochopili, o co jde. A ano, Ron měl opravdu chvíli chuť zasáhnout. Ale teď, když se jim dostávaly i další detaily, jim nešlo moc do hlavy, proč by měla jejich nejlepší kamarádka od Kruma utíkat.

Nic lepšího se ale nedozvěděli. Ze snídaně se všichni tři vydali rovnou na první hodinu a po zbytek dne si na ně Hermiona dávala výjimečný pozor. Poslala odpověď po jedné malé sovičce, kterou našla o polední pauze v sovinci. Byla chudák celá zmrzlá a jakmile pochopila, že na ni konečně čekala nějaká práce, málem spadla radostí na zem. A pak už nezbývalo nic než čekat. Hermiona byla na jednu stranu dost nervózní, i když si neustále opakovala, že o nic nejde. Není to přece rande nebo tak, jde mu dát košem.

Odpoledne ale uteklo rychleji, než čekala. Stejně jako před týdnem se kolem šesté zvedla z místa u krbu, které dokázali po dlouhé době s kluky zabrat, a vydala se na rozcestí chodeb jen kousek od nebelvírské věže. Pamatuj, kdyby se o něco pokusil, můžeš řvát. A hlavně utíkej.

Bylo to vlastně docela děsivé. Kromě pár úsměvů s ním nikdy neprohodila ani slovo, takže neměla vůbec tušení, jak by na její odmítnutí mohl reagovat. Doufala ale v nejlepší možné řešení – v klidu to přijme a všechno bude dobrý. Aspoň by mohl pozvat někoho, kdo o to stojí.

„Už jsem se bál, že nepřijdeš." Zaslechla zničehonic a prudce zvedla oči. On opravdu přišel. Levým ramenem se opíral o kamenný sloup, a i když si to Hermiona odmítala přiznat, docela chápala, co na něm ostatní holky vidí. Na tváři mu visel ten známý úsměv a bylo to jako jedno velké déja vu.

„Nebudu tě dlouho zdržovat, jen chci-"

„Jaké si vezmeš šaty? Je možné, že růžovou kravatu nemám, tak abych ji ještě stihl koupit."

„Ne, kvůli tomu tady nejsem." Možná to podala moc tvrdě. Úsměv se mu pomalu vytratil z tváře a mezi obočím vyvstala malá vráska.

„Nepůjdeš v šatech? Teda, upřímně mě to trochu překvapuje, vypadala bys v nich fantasticky, ale-"

„Ne, Viktore, to není ten problém." I když jí takový kompliment dost lichotil, nemohla ho nechat domluvit. Nepotřebovala, aby s ním nakonec šla jenom z lítosti. Čím dřív tu náplast strhne, tím míň to bude bolet, no ne? „Já se moc omlouvám, ale nechci s tebou jít."

Do toho už jí neskočil. Chlapec si rukama přejel po tom strništi vlasů, které mu ještě zbývalo, a dlouze si Hermionu prohlédl. Hodnou dobu nad tím přemýšlel, takže se hnědovláska už začínala cítit špatně, dokud nesklonil poraženě hlavu a nenasadil smutný úsměv.

„Chápu, asi nejsem dost dobrá partie, co?"

„No, nechci být zlá, ale pro mě moc ne. Myslím si, že by mě ty tvoje obdivovatelky zaživa snědly, kdybychom se tam spolu ukázali, a hlavně čekám na někoho jiného. Zkus ale některou z nich pozvat, třeba si budete mít i o čem povídat."

Viktor se pobaveně uchechtl a Hermioně spadl kámen ze srdce. Teď, když už věděl, jak to mezi nimi je, se na něj mohla podívat bez jakýchkoli výčitek. Usmála se na něj zpátky, a ještě chvíli si o něčem podívali.

A Draco, který to mezitím všechno zpovzdálí sledoval, si přál, aby to byl nikdy neviděl. Sice neslyšel všechno, co se mezi těmi dvěma odehrálo, ale podle Hermionina úsměvu dokázal usoudit, jak to asi dopadlo. Byla kolem něj tak uvolněná, že jí ani nevadilo, když ji znenadání chytil kolem ramen a přitáhl do krátkého objetí. Jestli tohle nebyl důkaz, tak už asi nic.

Nemohl se na to dívat. Cítil se tak neskutečně naštvaný, že by toho nafoukaného idiota nejradši praštil, ale zároveň zrazený. Možná i zničený. To jí opravdu stačil týden na to, aby ho úplně poslala k vodě? Jasně, choval se jako kretén. Ale kdyby ho měla opravdu ráda, dala by mu přece ještě šanci.

Věděl, že s tím musí skoncovat. Smířit se s tím, že už ji nikdy nepolíbí ani neobejme. Zarazit všechny ty pocity dřív než si stihnout ještě víc vybudovat. Možná navštívit matku a zjistit, co si o tom myslí. Ale nejdřív se na to vyspi, ozvalo se v jeho hlavě a on si neochotně povzdechl. Jen kdyby teď spánek něco znamenal.