Crucio | Dramione ✓

Ideální dárek

Leden začala Hermiona jako oficiálně zadaná dívka. Nebo alespoň z části. Oznámila to Harrymu a Ronovi, kteří byli ze začátku naprosto proti a měli v úmyslu z Malfoye vymlátit duši. Když ale zjistili, že s tím nic neudělají, neochotně se vzdali.

Věděla to také Ginny, jejíž okamžitá reakce byla naprosto nepřesvědčivá. Přehrávala takový šok, že už to ani nebylo vtipné. Když se jí ale hnědovláska zeptala, jak na ně přišla, zrzka po ní hodila pohled ve stylu ‚není to snad úplně jasný'? Začala je prý podezřívat během plesu, když spolu v takovém spěchu vyběhli z Velké síně a do konce večera se neukázali.

I přesto zůstali lidé, před kterými to tajili. Draco se rozhodl, že své zmijozelské spolužáky nezasvětí, protože si byl jistý, že by se to co nevidět dostalo k jeho otci. A to bylo momentálně to poslední, co potřeboval.

Jinak se vlastně nic nezměnilo. Interakce na chodbě zůstaly pod záštitou hádek a popichování ve kterých se opovržlivost změnila v hravost. Srazy se z astronomické věže rozšířily na občasné návštěvy kuchyně nebo zmijozelské společenské místnosti, když si byl Draco jistý, že je nemůže nikdo překvapit.

Hermiona ho donutila se s ní alespoň jednou v týdnu učit. Nebylo to nic extrémně záživného, ale alespoň si byl jistý, že se mu složení Scvrkávacího roztoku nikdy nedostane z hlavy. Také si užíval to, když viděl, že jí něco nešlo. Nevědomky si namotávala pramen vlasů na prst a spodní ret měla celý zarudlý od neustálého žmoulání. Byla dost roztomilá a Draco si tak často dával načas, než jí nabídl svou pomoc. Bylo to mezi nimi skoro růžové. Žádné velké hádky ani problémy. Prostě přesně takové, jaké si to Hermiona od začátku představovala.

Jakmile začal únor, všichni se začali těšit na další výlet do Prasinek. Letos ale hlavně s tím rozdílem, že mohli dokoupit dárky k Valentýnu pro své drahé polovičky. Od plesu se rozmohlo neskutečné množství párů a občas to vypadalo, jako by se z Bradavic stalo útočiště pro zamilované. Hermiona se samozřejmě nemohla dočkat a několikrát se radila s Ginny o tom, co by měla Dracovi pořídit. Musela vybrat ideální dárek k Valentýnu a zároveň k jejich druhému měsíčnímu výročí, a to byla velká věc.

„Neměla bych mu radši vzít novou košili? Asi bych odhadla, jakou má velkost."

„No, nevím, Hermiono. Když si vezmu, kolik jich mají moji bráchové, a to nemají všechny... podle mě jich má ve skříni víc než dost."

Taky pravdivá připomínka. Další bílá košile do sbírky by na něj dojem neudělala.

„Ah, Ginny, jsem na pokraji kreativity! Co mu mám sakra dát?"

Už se jí chtělo skoro brečet. Mimo výběru dárku ji totiž tížila ještě jedna věc, o které nikomu neřekla. Byly to už tři dny, co se Draco neukázal ve škole. Když se ptala na ošetřovně, nikdo o něm nic nevěděl. Mezi zmijozelské si netroufla, ale jeho místo u stolu i na společných hodinách zelo prázdnotou. Prostě se vypařil a neřekl jí o tom ani slovo. A taky všechny jejich hodiny s Malfoyem suploval profesor Snape.

Byla si jistá, že se doma něco stalo. Ale proč jí aspoň neřekl, že odjíždí?

„Tak nad tím přestaň tak přemejšlet! Až tam dorazíme, ty se podíváš, co mají na výběr, a něco mu koupíš. Věř mi, bude to v pohodě."

To teda, pomyslela si Hermiona znaveně a popřála zrzce dobrou noc.

Sobotní počasí bylo na nákupy ideální. Slunce viselo vysoko na obloze a kolem nemělo ani mráček. Sníh se po cestě nádherně třpytil a dodával Prasinkám až pohádkový vzhled. Jakmile dostali rozchod, Hermiona zamířila do prvního obchodu po své pravé ruce. Galeony v jejích kapsách jako by už čekaly, až je utratí, a to ji docela znervózňovalo.

Když už prošly skoro všechny obchody a ona pořád nic neměla, připadala si ztracená. Vtipné hračky rovnou zamítla. V oblečení by musela tápat, a to se jí nechtělo. Nádobí působilo moc lacině. Jediné, co jí zbývalo navštívit, bylo knihkupectví. Co za knížku by mu ale mohla koupit?

Na dlouhých policích byl výběr najednou moc veliký. Něco o lektvarech. Něco o astronomii. Chvíli přemýšlela o příručce k černé magii, ale nakonec to s ní vzdala. Někde tu přece musela být ideální kniha. Byla to její poslední šance.

A pak ji zahlédla. Na vršku jedné z polic ležel deník v černé kůži převázaný pevným páskem. Byl o něco menší než normální kniha, ale stránek měl dost a vypadal i docela nově. Jako by tu na ni přesně čekal. Párkrát si ho přendala v rukách, pak za něj zaplatila, a vydala se s Ginny na pořádnou dávku Máslového ležáku. Aspoň tohle nakonec zvládla.

Na Harryho v Prasinkách mezitím čekalo jiné překvapení.

Byl zrovna na cestě ke Třem košťatům, s Cho zaháknutou za jeho pravou ruku, když se před nimi objevil Cedric a vyžádal si ho na krátké slovíčko. Harry neměl nejmenší tušení, co by po něm mohl chtít, ale podle toho, jak se tvářil, to vypadalo vážně. Poslal tedy svou drahou polovičku napřed a pak popošli kousek dál, aby měli aspoň nějaké soukromí.

„Tak, co potřebuješ?"

„Pamatuješ si, jak jsi mi řekl o tom prvním úkolu? O tom, že to budou draci?" Brýlatý chlapec zdrženlivě přikývl. Samozřejmě, že si na to pamatoval. Neměl sice tušení, kde na to Hermiona přišla, ale byl jí do konce života vděčný. Říct to tomuhle mrzimorskému chytači ho napadlo vlastně jen ze slušnosti. „Tak si myslím, že na to vejce musíš trochu jinak, než tě doteď napadalo. Zkus nad ním popřemýšlet třeba v horký vaně."

„V horký vaně? Co to-"

Než ale ze sebe stačil vypravit zbytek věty, Cedric už zmizel mezi ostatními, venku postávajícími studenty. A Harry měl pocit, jako by mu v hlavě právě vybuchla partička Třaskavého Petra.

Co to mělo sakra zase znamenat?