Crucio | Dramione ✓

Rodina nade vše

„Chtěl jsi mě vidět, otče?"

I když bylo slunce ještě pořád vysoko na obloze, okna v Malfoyově kabinetu zakrývaly tlusté závěsy a vytvářely tak podivné teplé šero. Draco se posadil na židli naproti otci a nedůvěřivě si ho prohlížel. Místo ztrácení času tady se mohl zavřít v ložnici a pokusit se naučit na nastávající test z lektvarů.

„Ano, Draco, mám moc dobré zprávy."

Úsměv na otcově tváři byl tak nepřirozený, že se od něj oslovený chlapec skoro odvrátil. Kdy naposledy opravdu slyšel dobré zprávy? Při vzpomínce v něm lehce zamrazilo, takže jen rychle přikývl a čekal, co zajímavého se dozví. Otec se spokojeně opřel do křesla a v očích mu tančila ta samá radost, jako před pár večery.

„Arthura Weasleyho po všech těch letech konečně vyhodili. Dostal nějaký odškodnění, ale hádám, že z toho nevyžijou ani týden. Brumbál si dělal o tu jejich malou havěť docela starosti, prej už je od neděle nikdo neviděl, ale pochybuju, že by odešli, mají v hlavě akorát pytel pilin. Vsadím se, že se to do začátku Turnaje ututlá."

První myšlenka, která Dracovi prolétla hlavou, ho vlastně docela potěšila. Moc dobře věděl, jak dlouho otec bojoval s tou neustálou všudypřítomností a potřebou strkat nos do cizích věcí. Měl by být rád, že má o jeden problém méně a možná mu jako správný syn poblahopřát. Jen kdyby mu mysl nepředhazovala úplný jiný úhel pohledu.

Weasley je bez práce a jeho rodina už nemá vůbec nic. Nejradši by se štípl za to, že v něm něco takového vyvolalo starosti, vždyť Ronalda už od začátku bytostně nenáviděl. Možná chtěl zařval na otce, jak by se v takové situaci asi cítil on. Nemohl si ale dovolit ztropit scénu. Nepotřeboval na sobě další vlezlé pohledy, když by se mu na obličeji objevil následek svého nerozvážného chování. Co by na to řekla Grangerová, napadlo ho najednou. Vyhrožování nemohlo fungovat věčně.

„A ještě jedna věc," ozval se starší zničehonic tichým hlasem a vypadal dost rozpačitě. „Psala Narcissa, že je to o něco lepší. Očekává od tebe dopis."

Ve vteřině přepadla Draca vlna studu. Už to byly dobré dva týdny, co jí naposledy napsal. Tak moc si přál být s ní doma. Mnohem radši by seděl u její postele a povídal jí o všem, co se za poslední dva měsíce stalo. Jen kdyby mohl.

„Ano, napíšu jí," dostal ze sebe přiškrceným hlasem a okamžitě se zvedl k odchodu. Jakmile se za ním zaklaply dveře, oběma rukama si zajel do vlasů a ze rtů mu unikl těžký povzdech. Co by na tohle všechno řekla matka? Chtěla by po něm, aby sestoupil tak nízko, že by se strachoval o někoho nečisté krve? Nohy ho samy nesly zpátky do společenské místnosti, zatímco se mu v hlavě zakládal požár. Rychlým krokem prošel kolem Blaise a Pansy, vyběhl schody a jakmile se kolem něj rozlehlo ticho ložnice, znaveně padl do postele. Tahle jeho rozpolcená část se nikdy nesměla dostat na povrch.

V nebelvírské společenské místnosti to mezitím sršelo vražednými pohledy. Od toho dne, co se Harry vrátil jako jeden z šampionů, ho nikdo nebral vážně. Ve vzduchu totiž vládlo přesvědčení, že si jako „vyvolený" mohl dovolit nějaká pravidla obejít. Hermiona se za něj stavěla pokaždé, když byla příležitost, ale moc dlouho to nevydrželo. Ron i ostatní Weasleyovi byli pořád nezvěstní.

„Hermiono, to je v pohodě, opravdu, já se o to postarám sám. Stejně ani nemám tušení, co za úkol to bude. Radši se podívej po Ronovi, už jsou to tři dny. Ráno jsem se díval a můj plášť tam pořád je, takže tady musí někde být."

Hermioně bylo do pláče. Ležely před ní dva nové problémy, jedeš větší než druhý, a za žádnou cenu nenacházela rozumné řešení.

Jak by se dalo zjistit, co za úkol se připravuje? Přes profesorku McGonagallovu by se určitě nedostala. Jít přímo za Ministrem by znamenalo skočit do propasti a nikdo z učitelů se toho nijak výrazně neúčastnil, takže pravděpodobně neměli nejmenší tušení. Teda, až na jednoho.

Už se chystala Harrymu sdělit, co ji napadlo, když ji někdo hrubě přerušil. U vchodu se začal tvořit hlouček a každý v něm kladl tu samou otázku: „Kde jste celou dobu byli?" Hermiona koutkem oka zahlédla Angelinu, jak se snažila přes třeťáky prodrat ke dvěma zrzkům, a až v tu chvíli jí došlo, co se dělo.

Okamžitě se zvedla a na špičkách vyhlížela Ginny, jestli se nepokusí nepozorovaně uniknout. Místo toho se ale před ní objevil Ron a jakmile si uvědomila, že byl celý, na první pohled zdravý a na tváři mu pohrával lehký úsměv, roztáhla náruč a pevně ho objala. Tři dny to byly! Měla chuť na něj začít vřískat, co si to sakra dovolil, beze slova jen tak zmizet a nedát nikomu vědět, že je v pořádku. V tomhle hradě se mohlo stát naprosto cokoli!

„Můžu taky jedno?"

Zrzčiny oči byly rudé a napuchlé. I když se usmívala a ujišťovala všechny, že je v pořádku, hlas se jí třásl a zadrhával. Snad nikdo ji nikdy neviděl brečet. Hermiona ji stiskla ještě pevněji než Rona a v duchu si poznamenala, že si s ní musí později promluvit. Takové trápení si přece nemohla nechat pro sebe.

Když dav kolem nich neutichal, Ron s Harrym se sebrali a odešli do ložnice. Brýlatý chlapec toho měl hodně na srdci a ve společnosti těch, kteří už se na něj dívali skrz prsty, se mu nic řešit nechtělo.

Fred s Georgem se schoulili u jednoho ze zadních stolků a horlivým šeptem se domlouvali s Leem Jordanem. Nebyla na nich znát ani špetka dobré nálady a kdokoli kolem nich omylem prošel, pocítil z jejich pohledu nepříjemný chlad.

„Nedáš si čaj?" navrhla Hermiona po chvíli, když se Ginny neustále obracela pohledem ke svým bratrům a nervózně přenášela váhu z jedné nohy na druhou. Ve své ložnici pak uvařila konvičku mátového čaje a popíjela ho v tichosti tak dlouho, dokud zrzka nezačala sama mluvit.

„Já... já nevím co budeme dělat, Hermiono. Za odškodný si naši nekoupí ani dost jídla na příští měsíc. Budeme muset prodat všechny ty věci v tátově garáži, a to ho naprosto zrujnuje."

Za okny byla už úplná tma a v kamnech praskaly poslední rozžhavené uhlíky. Kdyby se dalo k něčemu přirovnat naprosté zděšení, bylo by to tohle.

Tři dny v Chroptící chýši. Po jednom se střídali, když chodili do kuchyně pro jídlo. Winky prý plakala pokaždé, když někdo z nich přišel, a občas to odnesla i nějaká ta mísa.

„To bude dobrý, Gin," šeptla Hermiona kamarádce do vlasů a pevně ji objala. Před očima jí proběhla vzpomínka na léto v Doupěti a usměvavé obličeje pana a paní Weasleyových. Zítra ráno napíše rodičům. Poprosí Harryho, aby se okamžitě ozval Siriusovi. A hlavně si dojde pro odpovědi k tomu nejvěrohodnějšímu zdroji.