Crucio | Dramione ✓

Obrácená strana mince

Sluneční paprsky čtvrtečního rána vrhaly na Hermionin plán dokonalý stín. Na snídani přišla mezi prvními a dopřála si pořádnou dávku vajíček natvrdo s namazaným chlebem. Jakmile se začala síň pomalu plnit, nespouštěla oči ze dveří. Kdyby tuhle dokonalou příležitost propásla, musela by čekat až do večera a na to určitě nebyl prostor.

„Co to tady kutíš?" vyrušil ji Ronův rozespalý hlas a ona se na něj rychle otočila. Vypadal mnohem lépe než včera večer. Podle toho, co vyprávěla Ginny, se musel poprvé konečně vyspat.

„Nic nekutím, snídám. To tak lidé po ránu dělají," odpověděla sarkasticky a jakmile vedle sebe zaslechla uchechtnutí, trochu se jí ulevilo. Prostě o tom nezačínej, prolétlo jí hlavou, a znovu se zakousla do pomazánkou namazaného krajíce.

O chvíli později se objevil i Harry a vypadal úplně stejně jako jeho nejlepší kamarád. Kravatu měl přehozenou kolem krku, rukávy vytažené k loktům a vlasy si snad jen tak prohrábl rukou. Přisedl si naproti Hermioně a natáhl se po první věci, která mu přišla na oči.

„Vypadáte oba svěže, to musím říct," utrousila hnědovláska tiše s plnou pusou a znovu se podívala ke dveřím. Draco zrovna vcházel dovnitř a na zlomek vteřiny se jejich oči spojily. Tělem jí proběhla tak silná vlna adrenalinu, že se skoro začala dusit, ale stihla tomu zabránit dřív, než si kluci něčeho všimli. Očima ho pak pronásledovala celou dobu k jeho místu a v duchu se přemlouvala, aby ji odvaha neopouštěla.

„Ehm, Hermiono, my už půjdeme, musíme ještě pro knížky," ozval se Ron asi po deseti minutách, když už oba dojedli. Dívka se na ně letmo podívala a kývla, zatímco v dlani pořád svírala svůj hrníček s teď už studeným čajem. Chvíli přemýšlela nad tím, že by na Malfoye počkala někde na chodbě, ale nebyla to zaručená jistota. Obzvlášť, když teď viděla, jakým tempem byl do sebe schopný to jídlo dostat.

Copak se vždycky ládoval takhle pomalu? Do hodiny zbývalo asi deset minut, tak akorát na to doběhnout do sklepení a zase zpátky, takže jestli u sebe neměl knížky a nechtěl přijít pozdě, bylo na čase se zvedat. A kupodivu se opravdu během chvíle vydal k odchodu.

Hermiona si pospíšila, dopila ten vychladlý zbytek ve svém hrnku, a pokusila se za ním nenápadně dostat. Nebylo to ale vůbec tak jednoduché jak předpokládala. Po pravici mu kráčela Parkinsonová s výrazem naprosté arogance, zatímco na druhé straně se Zabini něčemu smál a pokoušel se do toho Draca zasvětit. Musela něčím upoutat jeho pozornost.

A jako první (a očividně nejefektivnější) co se nabídlo, bylo hodit po něm srolovaný pergamen. Hnědovláska se napřáhla a vší silou ho po něm vrhla, s přímou muškou přímo do zátylku. Tomu říkám trefa, pochválila se v duchu a na tváři se jí rozlil spokojený úsměv.

Bohužel ale ne na dlouho. Blonďák se otočil a s podrážděným výrazem se podíval jejím směrem. Kolem ní nestála jediná duše, takže bylo hned jasné, co provedla. Na útěk bylo pozdě. Jeho přátelé, kteří se teď o něčem hádali, si jeho zastavení ani nevšimli a mířili si to nesměle dál dolů do sklepení.

Když se Draco ohlédl a přesvědčil se, že byli dost daleko, sebral ruličku ze země a rázným krokem zamířil k Hermioně. Klouby na ruce mu pevným stiskem zbělely a dívka věděla, že teď je ta chvíle, kdy se musí vzpamatovat. Dělala to přece pro Harryho.

„Co chceš?" zavrčel Draco, když už stál skoro u ní. „Proč jsi to na mě hodila?"

Neochotně ucouvla, ale pohled nepřerušila. Jedno velké polknutí trochu potlačilo její touhu mlčet a naposledy si v hlavě přejela to, co mu chtěla říct. Risk je zisk, teď už stejně neměla moc na výběr.

„Přišla jsem uzavřít dohodu," začala pevným hlasem a ruce za zády sevřela nervózně v pěst. „Potřebuju od tebe jednu maličkost."

Draco se zastavil těsně před ní a rozvážně si ji prohlédl. I když se pod ním skoro krčila, oči neustále upírala do těch jeho a nelesklo se v nich nic jiného než odhodlání. Bylo to až fascinující. Několikrát jí přelétl pohledem po rtech a o krok odstoupil.

„Maličkost? Co to má být?"

Jeho hlas byl teď škádlivý a podezíravý. Pomalu si založil ruce na prsou a s pozvednutým obočím vyčkával, jaké blbosti by se to měl zase účastnit. Trochu ho děsilo, jak moc vlastně chtěl, aby se ho začala vyptávat na věci okolo otce. Nikdy o nich s nikým nemluvil, ani s Pansy nebo Blaisem. A od té doby, co byl pod neustálým dohledem i tady ve škole, se v něm usadila touha vypadnout někam pryč. Aspoň na víkend navštívit matku.

Ach ano, a vlastně o ní vůbec někomu říct. Dřív nebo později by to stejně musel udělat.

Hermiona si nervózně odkašlala a znovu upoutala jeho pozornost. Její pohled už nebyl tak pevný, ale ani dost zranitelný, jen ho mlčky prosil, aby chvíli poslouchal.

„Potřebuju od tebe, abys mi zjistil úkoly v tom turnaji. Nemám důvod ti říkat k čemu to potřebuju, je vím, že ty mi ty informace můžeš poskytnout. A troufám si tvrdit, že to uděláš jen z principu toho, že vím o tvém problému s otcem a určitě nechceš, aby se to během dne dozvěděla celá škola."

Představa toho, že by jí na něm jen špetku záleželo, se okamžitě vytratila. Vážně ho teď chtěla vydírat, aby od otce zjistil úkoly toho zatraceného turnaje? Vypadá snad jako naprostý idiot?

„To si děláš srandu, že jo? Chceš mě vydírat? Kdo by ti asi tak uvěřil, hm?"

„Brumbál. Dost silné slovo proti tvému i tvého otce."

To ho zarazilo. Byla pravda, že kdyby se o něčem takovém dozvěděl Brumbál, asi by to nenechal jen tak. Mohl by zapírat, jak chtěl, ten stařec stejně věděl všechno nejlíp. A tak se zamyslel. Když opravdu udělá to, co chce, co by z toho měl?

Udělal zase jeden krok blíž a se samolibým úsměvem se podíval Hermioně do očí. Všiml si, jak se jí lehce chvěly rty a okamžitě si vzpomněl, jak moc chtěl vědět, co by mu udělala, kdyby ji políbil. Měl na ni stejný vliv jako ona na něho, jen to nedokázala tak dobře skrýt. A přesně to se mu líbilo.

„Fajn. Udělám to," prohlásil tiše a sledoval dívčinu zmatenou tvář. „Ale chci něco na oplátku. V den prvního úkolu se sejdeme v prázdné učebně v pátém patře. Mám něco, co musíme probrat."

„Ale takhle to nefun-"

„Přesně v šest hodin. Sama. Budu tě čekat, krásko."

Letmo se na ni usmál a dlouhým krokem vyrazil zpátky směrem do sklepení. Hermiona stála na místě jako přikovaná. Nejenom, že její vydírání mělo částečnou úspěšnost, ale rovnou se uvrtala i do něčeho dalšího. Tváře jí hořely a musela se proklít za to, jak moc si to užívala. Ten zpropadený manipulátor!

Přesně v šest hodin. Sama. Budu tě čekat, krásko. To určitě. Kdyby byla tak laciná, možná by na to skočila. Chce válku? Má ji mít. Pořádnou a se vším všudy.