Crucio | Dramione ✓

Zlomená důvěra

Ona byla jeho poklad. Jak mohla být sakra jeho poklad?

Draco myslel, že vyletí z kůže. Už od rána se s Hermionou neviděl. Z tribun to vypadalo, že byla možná za někým schovaná, ale opravdu nečekal, že by se po hodině vynořila z vody a Krum se na ni široce usmíval.

Co si ten zmetek myslel? Že mu vezme holku? To by z něj musel nejdřív vymlátit duši.

Do konce dne už neměl na nic náladu. Na večeři snědl sotva dvě sousta a úkol z přeměňování psal snad čtyřikrát, jak se vůbec nemohl soustředit. V noci celé hodiny pozoroval závěsy své postele a podvědomě potlačoval slzy, které ho pálily v koutcích.

No jasně, zase hned bulíš, jak malá holka.

Měl takový vztek na něj i na sebe, že by nejradši něco rozbil. Co na to řekla Hermiona? Proč s tím něco neudělala? Nepochyboval o tom, že kdyby si Viktor něco zkusil, pořádně by od ní dostal, ale tohle zavánělo něčím jiným. Přece do toho nemohla jít dobrovolně. Když se další ráno probudil, neměl tušení, kdy vlastně usnul. Připadal si, jako by se mu někdo snažil vykopat z hlavy, a ve spáncích mu tepalo, že skoro nedokázal otevřít oči. V tomhle stavu by ho ani Pansy nikam nepustila.

„Seš v pohodě? Vypadáš, jako bys sebou měl každou chvíli švihnout," otočil se na něj Blaise a pobaveně se uchechtl. No jasně, ten by z toho měl největší podívanou. Draco ale jen zavrtěl hlavou a natáhl se zpátky do postele. Ve tmě pod zavřenými víčky se mu míhaly barevné tvary a občas měl pocit, že se s ním točil celý pokoj. Jak se do takového stavu vůbec dostal?

„Mám pro někoho dojít?" ozval se najednou vedle něj Theo a Draco zabručel bolestí. Do ošetřovny by ho musel někdo donést. Zmohl se ale na odpověď, kterou svého kamaráda dost překvapil.

„Pro Her- Grangerovou. Dojdi pro Grangerovou."

„Pro Grangerovou? Co ta s tím má co dočinění?"

„Přestaň se ptát, Theo... a prostě... pro ni dojdi." Možná by jim to mohl říct, přece jenom se znali už mnoho let. Byl si jistý, že Theo by to pochopil. Blaise by se mu asi vysmál a věčně si z Hermiony utahoval, ale po nějaké době by to překousl. Crabba s Goylem by umlčel jedním pohledem. Ale Pansy? Ta by mu to asi neodpustila. „A prosím tě... až ji přivedeš... ještě tady zůstaň."

Černovlasý chlapec přikývl a zmizel ze dveří. V ložnici zavládlo příjemné ticho. Draco si prostředníčky masíroval spánky a přemýšlel, jestli má teď cenu se Hermiony vyptávat. Nejdřív potřeboval, aby mu pomohla. Taky si nebyl jistý, jestli by si měl přiznat, že žárlil. Neměl přece na co, když dostala na výběr, vybrala si jeho, a nic by to nemělo změnit. Tedy, pokud ji po těch dvou měsících nezačal nudit. Pořád nebyl schopný mluvit o všem, co mu přišlo na mysl, a minulost občas zanedbával úplných detailů. Kdyby ale na cokoli z toho přišel otec, bylo by po něm.

„Eh, Draco? Proč jsem tady?"

Ani se na Hermionu nepodíval, ale pravou rukou poklepal na kraj postele. Dívka k němu neochotně došla a posadila se. Nenaléhala na něj, což ho trochu uklidnilo, ale pak si vzpomněl, že u dveří pořád postával Theo, přesně tak, jak mu řekl.

„Předpokládám, že víš, proč jsem tě pro ni poslal," pronesl přímo k němu a oslovený chlapec přikývl. I když by to do něj mnoho lidí neřeklo, všímal si detailů mnohem víc než ostatní. „A co si o tom myslíš?"

Chvíli bylo ticho. Hermiona moc nechápala, o co tady šlo, ale neřekla ani slovo. Bylo to pro Draca očividně docela důležité.

„Ty víš, že jsem nikdy nechápal, proč jsi byl tak zlý. Tvůj otec nad tebou nestál, abys to musel někomu dokazovat. Jsem... jsem asi rád, že to tak je. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to trochu nečekal, hlavně po tom, co jste spolu utekli z toho plesu. Ale měníš se, Draco, a myslím si, že k lepšímu." Pak se klidným pohledem zadíval na Hermionu a ona nasucho polkla. „Theodore Nott, těší mě. Docela se divím, že zrovna tak chytrá holka jako ty si našla cestu tady k našemu hadímu princi, ale budiž. Nic mi do toho není. Máš na něj dobrý vliv, takže s tím nepřestávej. Jsi stoprocentně lepší dohled než ta vycházková hůl."

A pak s lehkým úsměvem odešel.

Hermiona se na místo, kde chlapec stál, dívala ještě dobrou půl minutu, než jí došlo, co se právě stalo. Pak se otočila k Dracovi a zvědavě si ho prohlédla.

„On nám právě... požehnal?"

„Asi se to tak dá říct."

No páni. Asi jejich vztah tady dole znamenal něco víc než ve lví noře.

„Teď mám ale jinou otázku. Proč jsem tady? Za chvíli začíná první hodina a-"

„Bolí mě hlava. Jakože mi v ní duní, jak kdyby tam někdo dokolečka bouchal do gongu, takže dneska nikam nejdu. Potřebuju s tebou ale mluvit." Vlastně ani nechtěl, aby mu pomohla. Jeden den mimo mu určitě neuškodí. „Jak je možný, že tě Krum musel vytáhnout?"

Vyznělo to drsně. Přesně tak, jak nechtěl, a jí muselo být hned jasné, co za tím stálo. Nervy měl zase napnuté jak struna a vztek ho nutil zatnout jenu ruku v pěst.

„Vytipoval si mě. Mluvila jsem s McGonagallovou a ona mi řekla, že si v rámci úkolu poručil, aby mohl zachránit mě. Nikdo jiný to očividně neudělal, ale nemohla jsem s tím nic dělat."

„Nemohla nebo nechtěla?"

„Doufám, že se mi nesnažíš naznačit, že jsem do toho šla celá natěšená."

„Co já vím, já nebyl ten, kdo mi to neřekl."

Vždyť mu to mohla koneckonců napsat. Aspoň by věděl, co ho čeká, a nemusel by teď vší silou udržet mozek v hlavě.

„Aha, takže ty si můžeš na týden zmizet někam do háje a nedat o sobě vědět, ale já se musím hlásit i s věcma, o kterejch nerozhoduju? To mi přijde fér, opravdu."

„Tohle na mě netahej, je to moje věc-"

„Slyšíš se vůbec, Draco? Nevím, co se stalo, ale muselo ti normálně přeskočit . Žárlíš snad na to, že mě zachránil?"

„Jasně, že ne! Nemám na co žárlit, jen chci, aby si svoje pracky nechal pro sebe!"

Chvíli bylo ticho. Hermiona teď stála uprostřed místnosti a nevěřícně na něj hleděla. Ústa měla pootevřená překvapením a Draco se jí nevydržel dívat do očí. Cítil v každém kousku těla, jak ho svíjí stud, ale neměl odvahu si to přiznat. Na to měl hřebínek ještě pořád moc vysoko.

„Ty si myslíš... ty si fakt myslíš, že kdyby si něco zkusil, že bych... že bych ho nechala? Že bych tě s ním podvedla? Řekni mi, že se mílím, Draco, že tohle není pravda?"

Ale nemohl jí to vyvrátit. Neměl sebemenší tušení, kde se tenhle děsný pocit vzal, ale bylo to přesně to, co si myslel. Prostě to před sebou viděl. To, jak by se nechala strhnout adrenalinem a klidně ho políbila.

A jen při té myšlence se cítil hůř než kdy předtím.

„Já... už půjdu, mám za chvíli hodinu."

Vydral se z ní jen zlomený vzlyk, než se rozeběhla ke dveřím a ven ze zmijozelského sklepení. Zrak se jí slzami rozostřoval a bylo docela štěstí, že nikde nenarazila. Tohle byla úplně nová forma bolesti. V hrudi jí píchalo a připadala si podvedená, zdrcená. Jak si tohle o ní vůbec mohl myslet?

Draco se zatím v pokoji choulil do peřiny a pěstí si tloukl do hlavy tak silně, že už ani nevnímal bolest zevnitř. Teď si přál, aby ho otec zfackoval. Klidně tolikrát, dokud by z toho neomdlel. Zlomil ji. Znovu otevřel tu díru v jejím srdci, co se tak dlouho snažil zadělat. Jestli nebyl on ten největší hlupák, tak už nikdo.