Crucio | Dramione ✓

Jeden krok vpřed

Bylo to dobrodružství. Nemilosrdní rivalové během dne a v noci zamilovaní teenageři. Tajné srazy na astronomické věži nebo v prázdné učebně ve třetím patře. Hermiona se musela naučit kouzlo, které jí vracelo rty do původního stavu, aby je neměla vždycky tak napuchlé a oteklé.

Jeden den zase zjistila, že jí na pravém stehně svítil otisk Dracovy ruky. Snažila se ho zakrýt, hlavně tak, aby nebyl vidět, když seděla, ale vůbec se jí to nedařilo. Byla to jakási tajná značka, která ji k němu fyzicky připoutala, a ona ji nedokázala dostat z hlavy ani po tom, co zmizela.

Co teď vlastně byli?

Nebyla jediná, kdo o tom přemýšlel. Draco se nad touhle otázkou nevědomky pozastavoval snad pokaždé, když měl trochu času, a i když nechtěl Hermionu do ničeho nutit, přál si znát její odpověď.

Věděl, jak moc toužila, aby se jí otevřel. Pro ni nebylo těžké mluvit hodiny o tom, jak už od mala jezdila s rodiči na dovolenou do Francie. Moc rád ji poslouchal a byl vděčný, že neměla problém se s ním tak otevřeně bavit. Jen jí nedocházelo, že on se o takových zážitcích bavit nemohl, už jenom proto, že skoro žádné neměl. Do jejich sídla snad kormě Pansy, Blaise, a možná Theodora, žádné dítě nikdy nevkročilo. Všechno, co mohl dělat, musel dělat sám. A to ho dost brzy omrzelo.

Čím dřív se začal zajímat o věci spojené s Pánem Zla, tím víc v otcových očích vynikal. Znal spoustu ohavných detailů. Klidně poslepu by dokázal vyjmenovat krámy ukryté v tajné místnosti pod podlahou. A hnusilo se mu to do morku kostí.

Hermiona byla první člověk, který mu dal aspoň malou naději, že nebyl tak špatný, jak si připadal. Dala mu šanci i po tom, co už to jednou zvoral. Tak moc si přál umět formulovat pocity do slov, aby pochopila, jak moc jí byl vděčný. Určitě by měla po tolika polibcích mnohem větší váhu.

Měl by si s ní promluvit. O nich. O tom, jak se cítí. Zase se k sobě trochu přiblížit. Pokusit se prolomit ten patetický strach z odsouzení, který v něm otec za ta léta vypěstoval. A nebylo snad lepší načasování než strávit spolu silvestra.

Mám pro tebe zítra překvapení. V devět na našem místě. Těším se na tebe, krásko. D

Vzkaz poslal po stejné sově jako minule. Byl nervózní, ale ne tak, aby se z toho stresoval. Bude to prostě stejné jako vždycky. Jen jí upřímně řekne o všem, co ho trápí, a ona ho snad nepošle do háje.

To sobotní ráno začalo pro Hermionu příjemně. Vzkaz od Draca mačkala celý den v ruce a skoro nepřítomně se uculovala. Trochu ji mrzelo, že zbytek jejích přátel oslaví silvestra bez ní, hlavně, když se na něj všichni tak těšili a Fred s Georgem obstarali speciální dávku ohnivé whiskey, ale Draca prostě nedokázala odmítnout.

Její výmluva byla naprosto průhledná, ale kupodivu to nikdo nerozebíral. Prostě se před devátou zvedla, popřála všem šťastný nový rok, a tichými chodbami si to vykračovala k astronomické věži. Když tam došla, chvíli se rozhlížela, jestli se její společník odněkud nevynoří, ale ze všech stran se ozývalo jen ohlušující ticho.

Začala po chvíli pochybovat. Přece by si z ní po tom všem takhle hloupě nevystřelil.

„Já věděl, že jsem měl tu obálku dát víc na světlo," ozvalo se najednou za jejími zády a ona se rychle otočila. Draco třemi dlouhými kroky došel k oknu a dvěma prsty pozvedl obálku nadepsanou Hermioniným jménem. Jak mohla být tak slepá?

„Ne, není to tvoje vina, jen jsem nebyla dost pozorná," omluvila se okamžitě a na Dracově tváři se vyloupl upřímný úsměv.

„No jasně, Grangerová, měl jsem ti ji rovnou schovat pod sukni."

„Draco, nebuď sprostý!"

„Já? A sprostý? Prosím tě. Jen se zamysli nad tím, jak ses mi předevčírem věšela kolem krku." Na to neměla co říct. Použít její vlastní stud byla až moc dobrá zbraň. „Pojď sem. Tvoje překvapení čeká nahoře."

Draco vtiskl Hermioně jemný polibek a propletl své prsty s těmi jejími. Viděl na ní, že je nervózní, ale připadalo mu to rozkošné. Teplo její dlaně mu dodávalo odvahu a on se nemohl přestat usmívat. Tohle bude jeden obrovský krok pro ně pro oba.

Na vršku věže ležela rozprostřená deka. Nebe bylo po dlouhé době jasné a poseté hvězdami. Na to, že byl konec prosince, bylo kupodivu docela teplo. Draco se posadil tak, aby se zády opíral o stěnu, a přitáhl si Hermionu do klína. Teď byla jeho šance.

„Asi se ptáš, co mám za překvapení, že jo? No... jsou vlastně dvě. Nebo jedno, podle toho, jak se ti bude chtít. Ale byl bych rád, kdybys teď jenom poslouchala a nechala mě mluvit, protože jinak se k tomu už asi nedokopu," pronesl do ticha a Hermiona jen tiše přikývla. Dneska to bylo jeho pódium. „Takže... chtěl bych ti říct něco o sobě. Vím, že tohle, co teď máme, trvá asi teprve týden, možná dva, když bych to počítal od toho prvního pokusu, ale myslím si, že není fér, kolik toho já vím o tobě, zatímco ty nevíš nic."

Poslední odmlka. Už nebylo cesty zpět.

„Začnu asi tím, co by tě mohlo zajímat. Jako třeba, proč mě otec mlátí. Já ani totiž nevím, kdy přesně to začalo, jen si pamatuju, jak jsem kdysi upustil nějakou vázu a dostal jsem tak nasekáno, že jsem musel dva týdny nosit ruce v kapsách. Matka to dlouho přehlížela, protože se netroufala otci postavit, když viděla, čeho byl schopný. Pak ale přišlo něco horšího a on se tak nějak změnil. Nevím, jestli k lepšímu, ale přestal být na nějaký čas tak hrubý. Skoro jsem ho neviděl. Byl jsem osamělejší než kdy dřív a už nevěděl, co dělat. Až jsem jednu noc nemohl spát a zadíval se na nebe. Viděl jsem v těch hvězdách tolik tajemství, že jsem prostě musel zjistit, co skrývají. Vyprosil jsem si knížku o astronomii. Naučil se všechny souhvězdí a jejich historii. A pak, když otec zase vyměnil slova za rány, se to pro mě stalo jediným útočištěm. Schovával jsem se v pokoji a koukal na nebe, zatímco on do sebe lil další skleničku whiskey. Od té doby se toho moc nezměnilo."

Znovu je obklopilo ticho. Hermiona neměla nejmenší tušení, co na to říct. Svírala Dracovy ruce pevně v těch svých, jako by ho to mohlo nějak ochránit. Jak mohl být někdo tak krutý k dítěti? Vždyť za nic nemohl.

„Mrzí mě to Draco," otočila se k němu a jednou rukou ho pohladila po tváři.

„To nemusí, Hermiono, on už se stejně nezmění."

Ale v očích se mu leskly slzy. Skoro se pod jejím dotykem chvěl a ten pohled jí lámal srdce. Nepotřebovala půlnoc k tomu, aby mu ukázala, jak moc jí na něm záleželo. Prostě ho k sobě přitáhla a spojila jejich rty tím nejvíc milujícím způsobem.

„Už tě nikdy nenechám trpět, Draco. Nikdy."