Bez nás není svět světem

Prolog

Za svoji kariéru jsem toho viděl hodně. A když říkám hodně, chci tím říct opravdu hodně. Poznal jsem nesčetně lidí, potkal přes deset ředitelů Bradavic, přes tisíc kolegů profesorů, abych nakonec usedl jako jeden z nich v křesle toho nejvyššího.

Když v roce 1798 procházely Bradavice rekonstrukcí, byl jsem u toho a v první linii měnil hrad k lepšímu. Když toto místo napadli obři, sám jsem je hnal pryč. A když se nám povedlo zachytit mudlu, co se jen tak bezcílně potuloval hradem, paměť jsem mu mazal také já sám. 

Opravdu jsem toho měl za sebou spoustu, proto se nikdo nedivil, že se jednoho rána stala ta nešťastná věc následována mým povýšením. Když tehdy můj starý dobrý přítel Phineas zemřel, většina lidí mu ještě zatepla plivla na hrob, aby si byli jistí, že ten starý ředitel doopravdy umřel. Já sám bych nebyl výjimkou, kdyby mi toto počínání nepřišlo trochu nedůstojné.

Mnohem důstojněji jsem usedl do rudého křesla po svém kolegovi a ujal se vedení školy. Vždycky jsem si byl myslel, že mě už nemůže vůbec nic překvapit. A jako obvykle jsem se mýlil. Nepřiznával jsem to na veřejnosti rád, ale mýlil jsem se poměrně často. Obvykle se tak stávalo po nástupu profesora Brumbála.

Nikdy bych neřekl, že s nástupem jednoho člověka do obyčejné profesorské pozice se toho může tolik změnit. Brumbálovy převratné metody pochybného rázu mě donutily pohlédnout na celou školu novýma očima. Má důstojnost se v jeho stínu propadala a pevné držení školy mi vyklouzávalo z rukou, kdy jsem ho zachytával špičkami prstů, stejně ho obvykle neudržel.

Nevinil jsem ho za to ani jedinou myšlenkou, jak to dělal Phineas za mými zády z obrazu, spíše jsem trpělivě naslouchal, abych pochopil to, co mi říkával. Říkával velice zajímavé věci o osudu a lidských charakterech. O povahách studentů a jejich chybách. Začínal jsem mu příliš důvěřovat, možná až moc chápat jeho pohled na svět. Vžíval jsem se do niter jednotlivých studentů, abych viděl jejich volby a rozhodnutí. Nyní se mi to neříká lehce, ale Brumbál byl člověk, jež můj úsudek zatemnil nejvíce.

Když jsem utěšoval mladou Belvinu Blackovou, na kterou se rodina vrhla ihned po smrti jejího otce Phinease, došlo mi, jak to celé je. Že za každým člověkem je příběh se zápletkou, vztahem, rozuzlením a koncem. Příběhem Belviny byla bolest a síla. Zatímco její matka zemřela, ona se starala o sourozence vzorně a bezchybně. Otec jim moc nepomáhal a Belvina po jeho smrti převzala i to málo povinností, co na ní ještě nelpělo. A přesně tehdy mi došlo, že život se nemazlil s nikým z mých studentů.

Ať už šlo o Belvinu, Meropu či Cygnuse ze Zmijozelu. Nebo o Hepzibu z Mrzimoru, ti všichni měli něco společného. Čas v Bradavicích byl něčím, co mohlo změnit jejich veškeré životy a úplně všechno předělat. Neznal jsem osud budoucích generací, ale na mně bylo, abych ho společně s Brumbálem psal. 

Měli jsme pro ty děti udělat maximum a nenechat to všechno zajít tak příšerně daleko. Možná kdybychom měli nějakou pomoc z hůry nebo od kentaurů, nemuselo to skončit bolestí a tragédií. Mohlo by to skončit hůř nebo líp, na tom nezáleželo. Podstatné bylo, že já se rozhodl osud změnit.

Brumbál mi předkládal návrhy na změny, jak donutit Zmijozel spolupracovat s Mrzimorem, jak donutit Nebelvír chápat Havraspár a jak to celé udělat, aby se mi studenti za pár let nepovraždili bez jasného motivu na ulicích. Všechno muselo totiž začínat u zdroje.

Zavrhl jsem nápady poslat všechny do mudlovského světa, zavrhl jsem zamčené místnosti plné lektvarů lásky nebo bubáky volně rozestavěné po Bradavicích. Pomalu jsem mohl zavrhnout i samotného Brumbála, když mi přihrál nápad, co se mi zdál naprosto geniální.

Ať už jsem se mýlil nebo ne, měl jsem dojem dokonalosti a čehosi, co mě jistě bude bavit. Vždyť kdo by si nechtěl odpočinout od prostého vyučování na škole čar a kouzel? Kdo by nechtěl děti navést do něčeho dobrodružnějšího a zajímavějšího? Kdo by nechtěl, aby se na něj vzpomínalo jako na toho, kdo vytvořil takovou zajímavou akci? 

No, já to chtěl, a v tom možná byl ten zakopaný pes. Kdybych neposlechl Brumbála, možná bych nemusel zahlazovat stopy po takové tragédii. Stačilo minutku nedávat pozor a kluk, kterého jsem sám učil, se dostal dovnitř. Doslova pronikl do niter mých studentů a usadil se v nich jako had, kterého se jen tak nikdo nemohl zbavit.

Škola právě začínala, všichni se setkávali se svými přáteli, všechno vypadalo skvěle. Jenže utužit vztahy mezi nimi by bylo nadlidským úkolem. I přes to se mi podařila převratná změna. Primuska z Nebelvíru a primus ze Zmijozelu. Zcela nový pohled na věc.

Brumbál mě tehdy chválil, říkal, že jsem udělal dobrou věc. Myslel jsem si to také. Nepolevil jsem a pokračoval. Nechal jsem sloužit hlídky z jiných kolejí, donutil jsem spojovat hodiny a rozpojovat koleje, celý rok jsem zasvětil spolupráci mezi nimi.

Jenže jak jsem začal, tak jsem sklidil. Prvně to začalo vřít v pracovně primusů, po čtrnácti dnech ve škole mi přišla Euphemie oznámit abdikaci. Byla ochotná odejít z Bradavic, jen aby nemusela dělat primusku s Blackem.

Orion Black byl stejného názoru, odmítal sice opustit Bradavice, ovšem své primusky by se zbavil velice rád. Neměl jsem mu to za zlé. Ti dva byli jak útočné kouzlo proti štítu velice nadané mladé McGonagallové. Jenže ani ta nebyla bez viny. Všechno se podivně měnilo, zvlášť když přišel o práci žádat poprvé nezapomenutelný Tom Raddle.

Tehdy přišel přímo do hradu, plánoval jen zaskočit za profesorku OPČM, která se dočasně zhroutila, byly by to dva měsíce, ne víc. Aspoň tak se vše jevilo.

Byl jsem hloupý, příliš hloupý. Brumbál mi vždy radil dobře, tak proč mi nyní můj vnitřní hlas našeptával neposlechnout? Proč jsem se jen rozhodl vpustit hada k nic netušícím studentům?

Možná to byl osud, možná jen mé špatné rozhodnutí, jisté ale bylo, že se těsně před koncem září v řadách profesorů objevil nový člen. Mladý a krásný, takový, jaký byl tady na škole před sotva pár lety, někteří si ho pamatovali matně, jiní vůbec.

Vím, že mladá Prýtová ho už nezažila, chodila do pátého ročníku a na žádného studenta jménem Raddle si ani nevzpomněla. Ovšem poslední ročníky i ty předposlední si ho pamatovaly.

Tom Raddle, největší chyba mého života, se totiž dostal do Bradavic a všechno se obrátilo vzhůru nohama.

Nemohl jsem s tím už nic dělat, sám jsem neviděl, kam se zřítila celá existence Bradavic, jak čas ubíhal, zjišťoval jsem, že ten rok byl katastrofou. Pro mě, pro studenty i pro profesory. Snadné, jak jedna volba změní průběh dění i příběh jednotlivých postav. Protože tím jsme byli. Jen postavy v hloupém příběhu nějakého šíleného spisovatele se zvráceným smyslem pro humor. Já, Brumbál, primusové, náš nový profesor i studenti. Někteří více, jiní méně.

Všichni jsme měli role, jednali jsme, jak nám udávaly karty, ale karty nám udávalo okolí. A jiní lidé. Ti zase měli své karty. Hráli jsme podle našeho přesvědčení. A já teď mohl vidět, kam až to vše dospělo.

Slyším, jak se blíží kroky. To jde pro své propuštění profesor OPČM. Za chvíli uvidím, jak otevírá dveře, a pak budu muset říct ta slova.

"Pane Raddle, posaďte se," řeknu ledově klidně a tiše. "Jste si vědom obvinění proti Vám?" klepnu do stolu na důraz svých slov.

Jistě mi odpoví, že ano, co také jiného. A já? Co budu moct dělat já? Jednoduše to, co mi radí ona obvinění i profesor Brumbál.

"Pane Raddle, je mi to líto, ale musíte opustit Bradavice. Již nadále nejste profesorem obrany proti černé magii, zajisté víte proč," tahle slova jsem si dnes připravoval, jen je za chvíli říct.

On přikývne. Možná něco dodá, na rozloučení. Možná mě požádá o laskavost či předání vzkazu. Nebo prostě neřekne nic a odejde. Otráví životy a odejde. Jedno ale bude jisté. Tou chvíli se také všechno změní.

Nic nemělo být po příchodu Toma Raddlea stejné. Všechno se to začínalo psát koncem září. Toho večera jsem ho přijal navzdory Brumbálovu slovu. A od té chvíle se příběh vyvíjel vlastním směrem.

Tak jsem to aspoň viděl já, Armando Dippet.