Bez nás není svět světem

2. Záměry a úskoky

Ráno po tom osudovém dni se Euphemie Hillová opatrně podívala za dveře. Bála se už od včerejšího večera, bála se, že ji Orion zahlédl. A bála se i jeho, hlavně jeho.

Když nikoho nezahlédla, vylezla ven. Po chodbě opatrně přešla ke třetím dveřím, které odhalovaly pracovnu lomeno jídelnu. Sama tam nosila jídlo, Orion tam chtěl pracovat. Byla to jen jedna z mnoha dalších neshod.

Nepodívala se, jestli tam nikdo není, poslední dobou snídala raději tam. Vklouzla dovnitř a tiše za sebou zavřela. Cvaknutí zámku, které nezpůsobila ona, ji vyděsilo, až vyjekla a nadskočila.

"Vyjasněme si několik věcí," uvedl ji do děje Orion sedící u stolu a pokojně ujídající z misky s ovocem. Vidličkou nabral salátový kousek jahody a vložil si ho do úst. Pak pokynul dívce, aby si sedla naproti němu.

Euphemie zalomcovala klikou, ale dveře se ani nehnuly. Uvědomila si, že hůlku má v ložnici. Opatrně tedy začala dělat to, co po ní Orion chtěl.

"Jestli mě zabiješ, přijdou na to," varovala ho, když si sedala na židli.

Orion pozvedl obočí. Nabodl kus ananasu na hroty vidličky, načež Euphemie polkla hrůzou.

"Hele, jestli jsem včera slyšela něco, co jsem neměla," začala bojácně, "tak chci jen říct, že vůbec netuším co. Přišla jsem pozdě, byla jsem unavená a slyšela šum hlasů, nic víc," vrtěla hlavou, ale Orion si ji stále měřil tím divným pohledem.

"Chci si promluvit neznamená, že budeš mluvit jen ty," oznámil jí po chvíli a pomalu odložil vidličku na talířek, až to cinklo.

"Jistě, jistě," horlivě kývala nebelvírka a těkala pohledem ke dveřím.

"Je zamčeno, nepomůže ti to," bavil se Orion při pohledu na její děs.

"Dotkni se mě nebo hůlky," hrozila, pak popadla jeho vidličku a namířila ji hroty proti němu, "a zarazím ti ji do krku!"

Teď už Orion nepokrytě vyprskl smíchy. "Trénuješ snad na něco?" bavil se.

"Hele, včera jsem něco slyšela, něco, co bych asi neměla. A já vím, co se stává lidem, co ví příliš. Takže dej ruce za hlavu!" zařvala na něj poslední slova, protože se pohnul.

"Jsi šílená, říkal jsem to," krčil rameny Orion, pak se ale nad svými slovy zarazil a zamračil se. Tohle slovo nebylo zrovna vhodné.

"Jestli ti to pomůže odemknu dveře. To ale nic nemění na tom, že si promluvíme," pokusil se sáhnout pro hůlku, ale Euphemie na něj hodila vidličku.

Netrefila se.

"Míříš stejně špatně jako v prvním ročníku na hodině létání," konečně sáhl pro hůlku a Euphemie vykvikla jako králík v pasti.

Orion se teď doopravdy zarazil. Chvíli váhal, pak ale zvedl zraky k dívce, která jako by očekávala každou chvíli bolest a smrt. "Hele, to se mě vážně tolik bojíš?" zeptal se vážně.

"Divíš se mi?" vyjekla.

Orion neváhal ani okamžik. "Ani moc ne," pokrčil rameny. "Dneska ale nemám chuť vraždit, tak si sedni a jez," podal jí druhou vidličku a přisunul mísu se salátem z ovoce.

Euphemie si poraženě sedla, ale jídla se ani nedotkla. "Je v tom jed, že jo?"

"Promerlina," zavrtěl hlavou Orion a zvedl se že židle. "Tohle nemá cenu, jsi přesně stejně k ničemu, jak jsem si myslel."

Euphemie teď zapomněla na strach, raději se zamračila a sevřela vidličku pevněji. "Jen ti nevěřím, to je celé. Včera jsem chtěla požádat o ukončení studia, ale nepovolili mi to. Dippet mě trestá tímhle místem, nevyhodí tebe ani mě, nepovolí mi opustit Bradavice. A víš koho jsem včera viděla? Raddlea. Skvělé, ne? Tak se omlouvám, že ti dostatečně nevěřím na to, abych si nemyslela, že když mě zamkneš v jedné místnosti bez možnosti úniku a bez hůlky, tak si chceš jen promluvit," naštvala se a velice ironicky se omluvila.