Bez nás není svět světem

23. Skutečný viník

Augustus Rookwood svíral v ruce pergamen a s pozvednutým obočím koukal na Abraxase, který se mu pokoušel vysvětlit svoji teorii.

"Takže tvoje teorie je založená na tom, že si to nepamatuji nebo že lžu?" vyptával se, obraceje pergamen s nedokončeným písmenem W.

"Já nevím, jen vím, že jsi pro ni nic neudělal."

"Protože byla viník. Řekl jsem jen pravdu," cukal sebou Rookwood.

Abraxas slyšel, že už toho má dost. Nechtěl se o tom bavit ani předtím, ale Malfoy ho donutil. Z dávného přátelství, které ovšem zmizelo. Stejně jako přátelství s Orionem. Abraxas teď zvládl vycházet jen s jediným člověkem. S Euphemií.

"Tak fajn," sykl blonďák a zamračil se.

Rookwood odešel chodbou pryč. Sám ale v ruce obracel pergamen s písmenem W. Tři nožičky, jedna chyběla. Navíc by stačilo pergamen otočit a vzniklo by docela jiné písmeno.

Zasmál se nad těmi úvahami.

Když si ale na chodbě všiml holky, kterou měl rád od samého počátku roku, neudržel se a zavolal na ni. Neviděli se od doby, co ho propustili z ošetřovny. Na celých pár dní si on zalezl do Zmijozelu a ona do Nebelvíru. Jenže teď je nemohlo už nic rozdělit.

"Rookwoode," kývla na něj Minerva a ukázala na jednu z prázdných tříd, aby nic nemuseli řešit na chodbě, kde je mohl každý slyšet.

Rookwood souhlasil a dokonce jí přidržel otevřené dveře. Minerva vklouzla dovnitř a zajistila místnosti protiodposlouchávacím kouzlem.

"Minnie," usmál se na ni.

Minerva se usmála zpátky. Srovnala si za uši svoje vlasy a vypadala tak nádherně, jak jen mohla. Byla dokonce hezčí než jeho snové verze.

I proto se Rookwood zamračil. Beze slova jí podal pergamen s písmenem.

"Co s tím?" usmála se.

"Je to tvůj důkaz, znič si ho sama," dostal ze sebe pracně.

"Můj důkaz?" zasmála se Minerva. Rookwood si všiml, že už se nesmála tak lehce jako dřív, tohle byl jiný druh smíchu. "Je to důkaz, že Walburga provedla, co provedla."

Rookwood překvapeně mrkal. Netušila snad, co se stalo? Nevěděla o tom? Něco v jejím výrazu mu ale dodalo na odvaze, aby se to konečně dozvěděl celé.

"Ne, co jsi ty provedla."

Minerva chvíli překvapeně mrkala, než se rozesmála. Do krásného cinkání zvonečků to mělo daleko, tohle byl smích, který chlapci naháněl husí kůži.

"A proč to někomu neřekneš? Proč se někdo nedozví, že to písmenko není dvojité vé?"

Rookwood mlčel.

"Vidíš? Láska tě činí slabým. Miluješ mě," zasmála se. "To láska ti brání přehodnotit svoji odpověď. Proto nikomu neřekneš, že ten pergamen stačilo otočit a vzniklo by písmeno em."

Rookwood zavřel oči, než je zase otevřel, odpověděl. "Všichni viděli dvojité vé, všichni si přáli poslat ji do Azkabanu, já jsem jim stejně jen potvrdil jejich názory."

"Já vím. A zbavil ses Walburgy. Poslední dobou byla nevypočitatelná, nedokázala udržet svoji zadanou linku příběhu. Pokusila se stát někým, na koho neměla."

"Proč jsi to udělala?" nechápal.

"Já? Protože já můžu. Najít onu Tajemnou Komnatu nebylo nijak těžké," usmívala se. 

"Ne," zavrtěl hlavou Rookwood, "myslím tím, proč jsi je nezabila? Proč sis jen," zmlkl a zamyslel se nad tím slovem. "Hrála," zněl překvapeně tím náhlým pochopením.

"Je to moc vidět, jak je ve tvých rukách něco takového. Že tě to poslouchá a ty můžeš cokoliv."

"Mluvíš jako zmijozel," řekl jí Rookwood snad tu největší urážku, kterou mohl hrdý nebelvír kdy slyšet. Jenže Minerva se jen pousmála.

"Dochází ti argumenty, co? Tohle byla pěkná podpásovka."

"Proč zrovna my?"

"Proč vy? Jednoduché. Ignatius se mi nehodil do plánů," povídala, aniž by řekla, jaké její plány byly a jestli už od začátku souvisely s Lucretií. "Winterová byla náhoda a tak říkajíc můj omyl," zlehka se usmála. "Jenže pak mi začala Walburga vzdorovat, bylo potřeba jí ukázat, že můžu jen lusknout prsty," provedla daný pohyb, "a ona přijde o všechno. Pro začátek přišla o Malfoye."

"A já?"

"Ty? Tys na mě málem přišel. Kdyby ses ještě trochu rozepsal, moje jméno mohlo být na pergamenu celé."

"Proč jsi ten pergamen nechala ležet vedle mě? Proč sis ho nezničila?" nechápal.

"Proč? Protože jsem doufala, že to všechny přivede na správnou stopu. A tak se taky stalo."

"Tohle nejsi ty, Minnie, mluvíš jako... Raddle," vydechl Rookwood zděšeně. "Spolčila ses s ním? Ovládal tě?"

Minerva se znovu rozesmála. Nikdo o nich nevěděl, od famfrpálového zápasu ho měla několik hodin denně v hlavě, nikdo o tom nevěděl. Rookwood už ale viděl, jak v duchu Minerva počítala. Možná jí v hlavě něco přehodil, aniž by o tom věděla. Pustila si ho dovnitř, ale už nikdy ho nedostala skutečně ven.

"Ach, Rookwoode," usmála se a nevinně vykulila oči, jako by na něco skutečně přišla. Zněla naléhavě, proto Rookwood přiskočil a poskytl jí svoji podporu. Objal ji a překryl svými pažemi.

Až po chvilce si všiml, že se dívka směje. Odtáhl se. Minerva se skutečně smála.

"Vidíš? Miluješ mě, proto jsi pro mě zalhal."

Rookwood si musel přiznat, že měla pravdu. Kvůli lásce vydal profesorům špatné jméno, kvůli ní. Miloval ji, jakkoliv to bylo špatné.

"Minervo..."

Dívka k němu ale přešla a položila mu prst na rty. Rookwood strnul. Věděl, že je naprosto ztracený, zbláznil se, když s tím nechtěl nic dělat. Zbláznil se do ní.

"Neměli bychom se teď stýkat, už kvůli tvé výpovědi a podobnému písmenu, ale pak," usmála se, aniž by větu dokončila.

Jemně mu přejela prstem po rtech, načež zrušila kouzlo proti odposlouchávání. Vyšla ze třídy.

Rookwood se za ní díval a přemýšlel, kdy se to stalo. Kdy zjistil, že by jí odpustil třeba i vraždu.

***

Uprostřed moře se tyčila věž. Vystupovala z rozbouřených vln a dosahovala až k nízkým mrakům, kde se také ztrácela z dohledu. Všude byla zima a tma. Ticho, snad až na vlny narážející do kamene, bylo příšerně děsivé.

Když se ale zašlo do budovy, sem tam byl slyšet výkřik někoho z nich. Z vězňů, kteří si tu odpykávali tresty. Někteří pouze menší, chvíli a pak odejdou, jiní, většina z nich, se už nikdy nepodívají zpátky.

Jedny dveře se právě zabouchly. Cela tři sta devadesát právě přijala svého nového obyvatele. Dveře se zabouchly a jakýsi bystrozor do nich ještě zvenku praštil.

Vězení pro těžké zločince přijalo dívku přímo z Bradavic. Bystrozor k ní rovnou poslal jednoho z mozkomorů, aby nováčka přivítal.

Walburga seděla v rohu cely a plakala. Když zvedla hlavu, aby zjistila, proč se tak ochladilo, zakřičela.

Mozkomora to jen posílilo. Nadechl se jejích vzpomínek s typickým chraptivým zvukem.

"Ne, tuhle ne!" křičela Walburga, když viděla před sebou, jak se drží s Abraxasem za ruce. A postupně si všímala, že obraz bledne a bledne, až jí z hlavy zmizel docela.

***

Myslíte si, že víte, co se ještě může stát? Opravdu si nepočkáte na Epilog? A ten ještě bude, to slibuju :D Jinak ale, komu by se chtělo mi třeba dát zpětnou vazbu příběhu už teďka, vůbec bych se nezlobila :D