Bez nás není svět světem

19. Hon za tajnostmi

"Jak se cítíš?" zeptal se hned ráno Orion své primusky.

"Mnohem líp. Netuším, čím mě dostali, ale očividně jsem nebyla cíl," usmála se na něj Euphemie. "Co nás dneska čeká?"

"Za dvacet minut musíme odvést první ročníky na hodinu, každý ze své koleje," popisoval, ale Euphemii nechtěl dojít význam jeho slov.

"Cože? Co budeme dělat?"

Orion si povzdechl. "Včera v noci byla nalezena další oběť," záměrně se vyhnul jménu. "Třetí v řadě, opatření se zpřísnila."

Euphemie si pomalu sedla na stůl. Rukama se zapřela o jeho desku, aby nespadla. "Takže kdo to byl? Nechceš mi to říct, to poznám."

"Jak to děláš?" zajímal se.

"Dělám co?"

"Čteš ve mně."

Euphemie si usmála a otevřela pusu, aby něco odpověděla, dokonce se zastavila nad myšlenkou, že dnes vypadá Orion fakt dobře. Náhle se ale zarazila. Pusu opět zavřela. "Nerozptyluj mě a řekni mi to."

Orion si povzdechl. "Dobře. Našla ho Lucretia."

"Orione! Kdo to je?"

"Abraxas Malfoy."

V tu chvíli Euphemie spadla ze stolu.

***

"Nacházím je, Borgine," šeptala Lucretia tiše. "Našla jsem Ignatia, našla jsem Aba. Zrovna ten večer za mnou šel," došlo jí to. Zaklela.

"Co je?" nechápal Borgin.

"Navlékl to na mě. Prvně se zbaví mých ochránců, a pak mi konečně vnikne do hlavy," vyhrkla zdánlivě nesouvisle.

"Kdo?"

"Ale nikdo, Borgi," zasmála se křečovitě Lucretia. "Musíme jít, profesor Křiklan nás musí odvést."

"Víš, co mě děsí, Lucy?" zeptal se jí po chvíli Borgin. "Že tentokrát to jde po čistokrevných. Nevybírá si to nebelvíry ani mudlorozené. Abraxas byl jedním z nás. Byl čistokrevný, byl zmijozel. Byl jedním z nás. Nemyslíš, že to půjde i po nás ostatních?"

Lucretia se usmála. "Drahý Borgine, dovol mi ti ukázat realitu. Čisté jméno totiž mnoho neznamená. Není to vlastně vůbec nic. Jsi stejný človek jako ostatní. A přesně tak jsi zranitelný. Takže ano, půjde to po tobě. Jde to po nás všech."

"A ty můžeš být tak v klidu?" nechápal Borgin.

"Já totiž, můj milý, jsem se smrtí docela smířená. Stejně jednou umřu, a ty taky. Nechci ti brát iluze, ale nikdo není nesmrtelný," ušklíbla se na něj.

"Jsi cynická."

Lucretia se tomu jen zasmála, ale nic neodpověděla. Společně s Borginem vyšla ven ze společenské místnosti za doprovodu všech ostatních pátých ročníků.

V rohu společenky se zpoza křesla vynořila Druella Rosierová. "Slyšel jsi to?" sykla ke druhému křeslu.

"Samozřejmě. Byl jsem vedle tebe," vykoukl Cygnus Black.

"A myslíš na to samé, co já?" koukala na něj zvědavě a s nadějí Druella.

"Jasně, pokud k tomu Lucy přistupuje tak klidně, nemůže to být samo sebou. Navíc nachází kameny, co byly dřív lidmi, a nebojí se. Jestli tohle není divné, pak už nic," potvrdil její myšlenky.

"A navíc je to sestřenice Walburgy. A ta v tom má prsty určitě. Jsou obě Blackové, takže bych se vůbec neměla divit," ušklíbala se mladá Rosierová.