Bez nás není svět světem

15. Skleník

Rookwood jako vždy přeháněl. Holly nebyla na ošetřovně kvůli smrtelným zraněním, nebojovala o život. Dokonce to ani nemělo spojitost s včerejším incidentem Ignatia Prewetta, i když Holly ležela vedle něj.

"Co se stalo, Holly?" vyptávala se Euphemie, zatímco na chodbě čekal Orion s Rookwoodem i Abraxasem. Ti dovnitř už kvůli soukromí nemohli.

Holly mávla rukou. "To nestojí za řeč. Měli jsme odpolední obranu," popisovala, když Euphemii začínalo docházet, jak to celé je. "Raddle nás nechal dělat souboje."

"A dál?" vyzvídala Euphemie.

"No a dál jsem dostala do dvojice Burkese," zasmála se. "Vyhrála jsem, ale jednu kletbu jsem nestihla vykrýt. Nic se mi nestalo, jenže to začalo působit později. Mělo to asi hodinové zpoždění a musím říct, že to vypadalo hrozivěji, než jak to skutečně je," zakončila.

"A jak to tedy je?"

"Prospím se, trochu naberu síly a hlavně teď nebudu nic jíst, to by nemuselo dobře skončit," ušklíbala se, jako by se vůbec nic nedělo.

"Byl to Burkes? To on tě dostal sem?" vyzvídala. Nedodala, jestli to doopravdy neudělal Raddle. Holly přece o ničem nevěděla.

"No jistěže ano, kdo jiný?" nechápala.

"No, třeba mohla trochu uletět kletba profesorovi, to se občas stane," zvedla se k odchodu dívka, ale Holly ji zarazila.

"Je to profesor, Phemi. Nemůže nám ublížit. A jako profesor je moc dobrý."

Euphemie se jen mile pousmála a kývla na rozloučenou. "Snad budeš brzy v pořádku."

***

"Snadné, ne?" mávla povolením do skleníku Walburga a vyrazila po boku Pomony z hradu.

"Až příliš."

"Prýtová, nemůžeš aspoň jednou jen udělat, co se má? A v tichosti?" odsekla jí Walburga.

"Pomáhám ti tu s..." nedokázala to vyslovit.

"Pomáháš mi s mým projektem do lektvarů, potřebuji tam nějaké rostliny. A v šestém ročníku už můžu přiznat, že se v nich nevyznám, když je nemám jako předmět," bavila se.

Pomona na tohle nic neřekla. Sama se stále nedokázala smířit se skutečností, že to jde udělat znovu. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale Pomona stejně šla. A měla pocit, že se za chvíli začne topit.

"Hele, ty o ničem nic nevíš, nikdo nic neví. A já ten úkol fakt potřebuju," promluvila až před skleníky Walburga.

"Mluv se mnou aspoň narovinu."

Wal za sebou zavřela dveře. Pak si povzdechla. "Narovinu? Chceš narovinu slyšet, že z rostlin se dá udělat přesně ten jed, jehož účinky jsi viděla na vlastní oči?"

Pomona zalila květinu, která byla nejblíže, aby neměla pocit neužitečnosti. Čekala, co dalšího Walburga řekne, ale když nic neříkala, bylo načase promluvit.

"Chceš, aby se tvoji rodiče udusili?"

Walburga se zasmála. Drsně a zoufale. "Zlato, to, co bych jim chtěla udělat, žádný lektvar nezmůže."

Mrzimorka polkla. Raději si nic z toho představovat nechtěla.

"A navíc se neudusí. Doslova své vnitřnosti rozdrásají. Kdyby dal Borgin toho jedu víc, skončila bych na ošetřovně," prozradila tak toho, kdo jí to udělal.

"Borgin?" vyjekla Pomona zděšeně. Rukou se ohnala po květináči, až spadnul na zem a rozbil se.

"Zaplatil. A Burkes taky," pokrčila rameny zmijozelka.