Bez nás není svět světem

13. Předvečer všech svatých

Celý den panovala napjatá atmosféra. Mlha se ne a ne zvednout, jako by snad chtěla zakrýt zločin, jež se stal nebo ještě stane. Jako by nechtěla, aby byl pachatel spatřen.

"Lopi!" ozval se Hagridův hřmotný hlas po celém hradě.

"Hagride! Vyděsils nás," odpověděl mu roztržitě Ignatius, zatímco si palcem jemně přejel spodní ret, aby si byl zcela jistý, že na něm nenajde rtěnku odstínu i chuti broskve.

"Nazdar, děcka," zahalekal na nebelvíra, ale když se střetl pohledem se zmijozelkou, na štěstí ve výrazu ubral. "Co ste tu zrovna vy dva dělali?"

Ignatius pokrčil rameny. "Nějak zapomněli na čas?" tipoval.

Hagrid na něj nedůvěřivě zamrkal, ale pak jen poznamenal: "Doufám, že víš, co děláš."

Ignatius polkl a sledoval velká záda šafáře, jak odchází do hradu a stále volá jméno Lopi. Na Lucretii se ani nepodíval. Ignatius si ji ale změřil překvapeným pohledem, když zjistil, že si překryla obličej dlaněmi a něco nespokojeného mumlala. "Copak? Máš pocit, že nemá dostatečně velké srdce?"

"Možná jsem mu tehdy na trestu neměla říkat, co jsem řekla," ozvala se tiše. "Pořád si myslím, že má srdce větší než mozek, ale už vím, že bych to říkat neměla. A ty se mi nesměj."

"Ale já se ti vůbec nesměju, jen..."

"Co to vůbec děláš? Co to dělám já? Co to děláme?" vzdychla.

"Můžu tě citovat? Řekla jsi mi doslova, že máš na tomhle světě málo času, proto si ho chceš užít, dokud to jen jde, než tě kletba Blacků dostihne," rýmoval, ale příliš mu to nešlo. Nakonec zvážněl. "Lucy, věř tomu, že se to nestane. Věř, že nic z toho není pravda."

"Víra je tvojí specializací, já jsem tu jen ta, kolem které se všechno točí. V zájmu naší víry..."

"V zájmu naší víry půjdu raději do Nebelvíru, aby nebyly řeči. Prostě jsem se zasekl na trestu s Hagridem."

Lucretia se na něj usmála a souhlasila. Neviděla do budoucnosti, proto nedokázala přijít na to, jestli je správné Ignatiovu ruku pustit. Nakonec tak učinila. Pustila ho a nechala odejít do Nebelvíru. Nemohla tušit, co jí tato volba přinese.

Když procházela chodbou zpět do zmijozelského sklepení, ani si nevšimla pootevřených dveří kabinetu profesora Raddlea. Ten seděl za stolem a v duchu si poznamenával jedinou věc. Možná se k Blackové půjde dostat i jinak. A možná nebude až takový oříšek.

***

"Co to vůbec volá? Slýchám ho už celý den," postěžoval si Orion s pohledem přikovaným k Hagridovi.

"Lopi, jméno jeho hafoně. Což bys samozřejmě věděl, kdyby ses občas bavil i s podřadnými lidmi, vaše čistokrevnosti," začala sladce, ale končila už trochu naštvaně a rozladěně.

"Říkáš ty, která mě odsoudí jen podle krve, vaše namyšlenosti?" vracel jí to Orion.

"Jsi pokrytec!"

"Já?" bránil se vesele. "To ty tu..."

"A vůbec, je čas večeře," utnula jeho mluvení Euphemie. 

"Proč tam chodit, když nejíme ani nepijeme?" povzdechl si Orion.

Euphemie ale seskočila z okenního parapetu a vytrhla Orionovi z rukou pergamen se zápisky kouzelných formulí, ze kterých ji zkoušel. "Protože," začala důležitě, "se jedná o velmi důležitou akci. Nemusíme jíst, ale musíme tam být. V Bradavicích se nic neděje, dobrá, možná spadli nějací lidé z oblohy, ale to neznamená, že to tu není normální. Když o tom ale mluvíš, možná jíst také nebudu."