Bez nás není svět světem

4. Kapitán a fanynka

Ráno v Pamětní síni nenašly nic. Euphemie i Minerva prohledaly snad každý kout, ale po jakémkoliv odznaku se jménem Raddle jako by se slehla zem.

"Je tu jen fotka ročníku," vzdychla Minerva.

"Možná je to celé jen kec. Co já vím, čím Oriona kdo nakrmil. Když sežral takovou blbost, jak mám vědět, že není idiot," zasmála se Euphemie, ale stále měla dojem, že ji něco důležitého uniklo.

"Kašli na to, proklepnu ho i tak," usmála se Minerva.

Tím skončila veškerá debata na téma Tom Raddle.

Během příštího týdne se nic nezměnilo. Euphemie válčila s Orionem, Lucretia beze slov mizela, Orion ji často doprovázel, což už několikrát nedalo Ignatiovi. Slova o pastech a paradoxech ho vybudila natolik, že začal aktivně pátrat po čemkoliv spojeném s Lucretií. Minerva se chovala stejně jako dřív, jen každý večer nebyla k zastižení. Jako Rookwood, kterého jen málokdo zahlédl mezi šestou večerní a desátou, kdy byla večerka.

Jediné, co by se dalo považovat za změnu, byl přístup Walburgy Blackové k jejímu postavení. Uprostřed týdne si to skutečně nakráčela do velké síně ruku v ruce s Abraxasem Malfoyem. Nedbala toho, že si malá Druella okamžitě cosi začárala do pergamenu pro rodiče, dokonce blonďáka políbila. Fleamont při tom málem spadl z lavice a Pomoně mohly vypadnout oči z důlků.

Někde na konci týdne se Euphemie dostala ve značně špatné náladě do primusské pracovny, aby zjistila, že se tam očividně pořádá setkání Blacků. Orion a Lucretia probírali jistě něco důležitého, Walburga byla na odchodu a Cygnus také, aniž by on sám chtěl.

"Šmejdka Hillová," kývla na ni Walburga.

"Kráva Blacková," oplatila jí to Euphemie.

"Pozor na jazyk!"

Euphemie se jen ušklíbla a vyprovodila Walburgu pohledem. Pak se otočila k Lucretii. "A teď ty. Dveře zvenku," nařídila jí.

Orion nespokojeně mlaskl. Euphemie se znovu zahleděla na blond dívku. "Fajn, zůstaň si tu, jak chceš."

Pak zapadla do své ložnice. Došla až k posteli, načechrala ji a ulehla. Hlasy neslyšela, poslepu se ale natáhla pro hůlku, aby si trochu pomohla s hlasitostí. Najednou slyšela Oriona i Lucretii, jako by seděla s nimi ve vedlejší místnosti.

"Tak co?" ptal se Orion.

"Nezhoršuje se to," odpověděla dívka poraženě.

"Nemůžeš být jen přetažená? Vzpomínám si, jak v pátém ročníku řešili profesoři NKÚ už od samého začátku školy. Nemůžeš si to jen moc brát?" zkoušel to.

Lucretia si povzdechla. "Kéž by to bylo tak snadné. Ale já to viděla. Ori, slib mi něco, odmlčela se, zřejmě čekala, až chlapec přikývne. "Zabij mě sám. Dřív než to udělá... Tohle," vzdychla.

Euphemie zalapala po dechu nad přímostí těch slov i významu prohlášení. Slyšela, jak se Orion vedle zamračil, dělal u toho vždy takový povzdech, který už Euphemie znala za ty týdny, co ho musela snášet ve své přítomnosti.

"Hillová, pojď sem taky, když už stejně všechno posloucháš," ozval se najednou. Euphemie nadskočila a urychleně zrušila kouzlo.

Chvíli ležela bez hnutí, jako by snad nebyla vinná tím nejhorším způsobem. Až po pár vteřinách se otevřely dveře a dovnitř vniklo tlumené světlo z chodby pokojů primusů.

"Nepředstírej spánek, těžko bys tu ležela bez zábavy a v oblečení. Jsi nenápadná asi jak mudla u Dippeta v pracovně."

Euphemie se zamračila. "Myslela jsem to dobře," odsekla, ale zvedla se z postele a přešla ke dveřím.