5. Neříkej mi Minnie!

82 23 30
                                    

Dlouho se nedělo nic. Byla tma a prázdno, když tu přišlo světlo. Prozářilo temnotu a zažehlo první jiskru života. A ve světle se zrodila hvězda. Obrovský třesk ji přivedl na zpět do světa živých. Cosi se zlomilo a hvězdu zaplavila nevídaná bolest.

Zakřičela. Hvězda famfrpálu křičela jako o život, tišily ji hlasy i kouzla, jež slečna Longbottomová vysílala ze své hůlky. Lucretia rozevřela oči. Ležela na ošetřovně, nejspíše právem, jelikož měla dojem, že necítí levou ruku a cosi jí příšerně tlačilo kdesi okolo kyčle.

"Nemohla jsi ji zastavit úplně?" zaslechla Lucretie, když na chvíli přestala vydávat bolestné skřeky. Už jí museli dát něco na uklidnění, neb bolest přestala tak usilovně dávat najevo svoji přítomnost.

"Nebýt mě, nežije!" odsekl ostře dívčí hlas.

"Má pravdu, Blacku, uznej to," tohle byla jiná dívka, Lucretia měla dojem, že ji zná.

Byla to Minerva McGonagallová s dlouhými hnědými vlasy a ráznou rukou. Lucretia věděla, že kvůli jakémusi poznání slétla z koštěte. Cosi si uvědomila, když se dívala na Minervu a Walburgu. Walburga, také s hnědými dlouhými vlasy a téměř žádnými křivkami. Ty dvě jako by zapadaly do jakési skládačky, jen se Lucretia nemohla rozhodnout, která z nich tam zapadá spíš.

"Kdybys ty nezačala hádku, určitě by nespadla," vrčel chlapec, v němž Lucy poznala svého bratra. Na toho si z oné chvíle nevzpomínala vůbec.

"Já? A kdo mě první osočil? Tvá úžasná sestřenka! Vinu hledej ve své rodině, vždycky," mluvila opět Minerva.

"Nehádejte se, mám pocit, že se probudila," utnula je Euphemie.

Lucretia se zarazila. Tohle asi bylo o ní, možná by měla ukázat, že není mrtvá. "Orione?" zašeptala zničeně.

"Půjdeme, Minervo," rozkázala Euphemie a zatáhla svoji kamarádku ven z ošetřovny. "Nebo máš snad pocit, že tam k něčemu budeš?"

"Prostě chci jen vědět, co je s Blackovou," zaúpěla, ale Euphemie byla neoblomná.

"Mám toho dost. Prvně musím na famfrpál, pak se připletu k něčemu takovému, a nakonec ještě poslouchat tvoje kecy. Mám toho dost, mám dost tebe, Minervo," naštvala se Euphemie.

Minerva zalapala po dechu. "No dovol, Euphi?"

"Přesně tak. Jdu do ložnice a ty běž, kam chceš, jen ne se mnou," otočila se k odchodu.

"Tohle si ještě vyřídíme, Euphi!" volala za ní Minerva, ale nechala ji jít. Měla naprostou pravdu. Už se toho stalo dost. Stačilo, že byla Euphemie hrdinkou, aniž by to sama chtěla. Zachránila přece Blackovou. A Minervě se nejvíc líbil pocit, že jí teď ta blonďatá zmijozelka bude zavázaná.

Minerva tedy procházela chodbou sama, rozhlížela se pozorně kolem sebe a měla nenechavý pocit, že není sama. Někdo tu byl s ní. Sledoval ji ze stínů a jen čekal na chvíli, kdy se do ní zakousne. Rozhlédla se. Nikde nikdo, ovšem pocit, že na ni cosi číhá, stále přetrvával.

Aby to tak byl Raddle. Minerva už ho párkrát viděla slídit po chodbách, dokonce ho i jednou sledovala, kam jde, ale nikdy nedělal nic špatného. Procházel, mluvil se studenty, sem tam někoho za něco napomenul, ale jinak nedělal nic. Jako nudný profesor středních let. Aspoň takhle si ho Minerva představovala.

Jak se ale zapomněla hlídat, skoro na křižovatce chodeb někoho srazila.

"Omlouvám se, pane profesore," vyjekla upřímně.

"Nic se nestalo, slečno McGonagallová," usmál se na ni druhý nejmladší profesor. Do září toho roku byl i hlavním zájmem starších studentek, na svůj věk byl mimořádně pohledný a jeho hodiny byly vždy zábavné díky jeho vtipu.

Bez nás není svět světemKde žijí příběhy. Začni objevovat