Bez nás není svět světem

3. Láska v podhradí

Walburga četla dopis od svých rodičů ještě jednou o pár dní později, kdy ji přešel vztek. Bylo to večer, když už se ostatní vraceli z večeře. Walburga je slyšela v pozadí, jak se vesele baví ve společence. Sama seděla zhroucená za postelí, jen v malém prostoru mezi ní a zdí. Mačkala se k okolí, aby neměla pocit, že je na všechno sama. Protože to nejspíše byla.

Každé slovo jí do srdce vyřezávalo díru velikosti krvavého pomeranče. I tak ale pořád četla dál. Dech se jí zadrhával a oči zalévaly slzami. Nedokázala to zastavit. Nebrečela skoro roky, možná i déle. Vlastně si to ani nepamatovala, kdy brečela naposledy. Všechno nesla s kamennou tváří, ale tohle nemohla.

Dopis ji zlomil. Zavřela oči. Rozvzlykala se tichým pláčem. Po tvářích si nechala téct slzy utrpení a vlastního konce. Vzlykla. Prvně jednou, krátce, pak podruhé jistěji a bolestněji. Napoprvé to jen zkoušela, jak to jde, pak zjistila, že je to v pořádku. Správné, tak by to popsala.

Cítila, jak se jí slzy dostávají na bradu, pak i na krk. Odmítala přestat, bylo jí jedno, jestli by se měla za slzy stydět. Rodina by ji jistě nechtěla vidět plakat, ne kvůli utrpení ale kvůli dobrému postavení. Jenže to bylo Walburze teď naprosto ukradené.

Přitáhla si kolena k hrudi a objala je rukama. Někde mezi nimi mačkala dopis, který pro ni teď tak málo znamenal. Sice jí měnil budoucnost, ale nemohla s tím nic udělat, tak proč by si ho hýčkala? Hlavu složila na kolena a nechala tmavé vlasy, aby jí padaly přes ramena až kamsi na záda. Nesnášela je, byly po její matce. Po matce, která za to všechno mohla.

Láska nebyla navždy, mohl ji rozdělit jediný cár papíru. Walburga se trhaně nadechla, aby mohla znovu vzlyknout a vytáhnout dopis. Zhnuseně se na něj zadívala. Podpis její matky byl přesně dokonalý a perfektní. A to chtěla i po ní. Jenže já nejsem perfektní, pomyslela si Walburga. Na rozdíl od matky umím milovat.

Jenže milovala nepravého. K čemu jí byly sliby věrnosti, že ji ochrání před budoucností? Stejně jako před několika lety, když čelila poprvé bubákovi, tak si dnes uvědomila, co se nevyhnutelně blíží. Tehdy stála proti vlastní matce, jenže s jejíma očima. Dívala se na sebe za několik desítek let, kdy bude stejná jako matka. Bála se jí, proto nechtěla být stejná.

Prudce roztrhla dopis na polovinu, každou pak ještě na půl. "Incendio," špitla a z konce hůlku vyšlehl plamínek, nad kterým spálila čtyři kousky její budoucnosti. "Ani za nic," zašeptala, když si otírala slzy. Ji nezlomí.

Vstala právě včas. Dveře se otevřely a vpustily dovnitř dvě postavy. "Vedu ti někoho, koho asi budeš chtít vidět," promluvila dívka jen o rok mladší než Walburga. Její sestřenice Lucretia, tolik nepodobná genu Blacků, ovšem s jejich duší. "Nemusíš předstírat, že jsi před chvilkou nepálila dopis," dodala, načež pootevřela dveře dokořán, aby mohla projít druhá postava.

"Možná pálila. Nechci s nimi mít nic společného," prohlásila tvrdě Walburga s kamennou tváří.

"Tohle neříkej," ulekla se Lucretia. "Mohlo by se ti to vymstít," zašeptala, ale následně ustoupila do pozadí. 

"To je mi jedno. Končím," oznámila Walburga. 

Lucretia překvapením málem upustila hůlku, kterou si svítila na cestu. "Wal, neblbni. Tahle slova nevezmeš zpět," prorokovala.

"Nedělej to, nestojí ti to za to," ozvala se i druhá postava, tentokrát mužským hlasem.

Walburga prudce vytáhla hůlku a posvítila Abraxasovi do obličeje. "Chceš mi říct, že já za to nestojím tobě?" vyštěkla na něj. "Přišel jsi mi oznámit, že je konec?"