Bez nás není svět světem

7. Medúza

"Pane Rookwoode, slečno McGonagallová, do ředitelny!" zněl řízný hlas profesora kouzelných formulí.

Minerva potěšeně kývla a Rookwood dokonce poděkoval. Profesor na ně nechápavě zíral, ale následně zavrtěl hlavou s tím, že tahle generace je prostě podivná na všech frontách.

"Výborně, jsi připravena?" zeptal se jí Rookwood při cestě chodbou.

"Jak jen to jde."

"Což vzhledem k tvým schopnostem mnoho není."

Minerva mu tvrdě vrazila loket do břicha, až Rookwood zalapal po dechu. "Nemysli si, že až neskončíme s Medúzou, tak tě budu mít ráda. Nebudu. Příští víkend tě rozdrtím na pozici střelce, naše spolupráce končí," pověděla mu.

Rookwood nad jejími slovy v duchu zabrečel. Myslel by si, že posedlost ho přejde. Nepřešla. Tahle nebelvírka jako by přitahovala jeho pozornost o mnoho víc než předtím. A každou další minutou v její přítomnosti věděl, že ona je ta dívka, o které by se mu zdát nemělo. Vždyť byla příšerná, neskutečně hloupá a nešikovná. Rozum velel, že s ní nemá nic společného. Jenže Rookwood i přes to v noci stále vídal její tvář.

Pokaždé něco říkala. Věř mi, byl jen začátek. Opakovala slova o spolupráci, mluvila s ním o famfrpálu nebo jen sledovala jejich hru. Rookwood ji vídával na tribunách skoro denně, nejen ve snu. Minerva skutečně chodila na jejich tréninky, aby poznala taktiku.

Rookwood díky tomu věděl, jak jí připravit pořádné překvapení.

"Víme, proč tam je?" zeptala se najednou dívka a vytrhla tak Augusta z přemýšlení o nemožném vítězství nad ní.

"Nemáme ani tušení. To si poslechneme za dveřmi," sliboval.

Minerva přikývla. "A slíbíš mi tamto?" podívala se na něj vážně.

"Slíbím ti, co budeš chtít, ale sama víš, jak je mysl záludná," začal Rookwood, ale Minerva ho zarazila.

"Ne, dnes ne. Slib mi to, prosím. Slib mi, že o ničem nebudeš mluvit. Znáš mě teď nejlíp že všech lidí, viděl jsi snad všechny dveře v mé hlavě, takže chci jen mlčení. Chci, abys mlčel o všem. O spolupráci, o mé hlavě a hlavně o tamtom v ní."

Rookwood slyšel tu naléhavost v jejím hlase. "Budu mlčet."

"Díky," položila mu ruku na rameno a krátce stiskla. Rookwood pokrčil rameny ve smyslu, že to nestojí za řeč, ale Minerva zavrtěla hlavou. "Ale ano. Děkuju, každému jinému bych musela vymazat paměť. Ale tady tak nějak vím, že to nepoužiješ proti mně. Věřím ti. Jsi slušný zmijozel, ač se to zdá nemožné."

Rookwoodovi s touhle větou došlo, o čem bude jeho dnešní sen. Místo Věř mi se objeví nová a lepší verze. Věřím ti.

"Raději půjdeme, než Raddle odejde z ředitelny," promluvil konečně.

Minerva se usmála. "Přesně tak. Trochu se mu povrtám v hlavě jeho vlastními zbraněmi."

***

"Fleamonte?" zeptala se jednoho odpoledne Pomona svého nejlepšího kamaráda. "Fleamonte? No tak, Fleamonte!"

Konečně si jí všiml. "Tady jsi, Pompom," zasmál se a ležérně ji objal kolem ramen.

Pomona cítila, jak se jí do tváří lehce vhání červená. Pompom, tak jí už dlouho neříkal. Přezdívka snad z jejího prvního ročníku, kdy ho potkala ve Velké síni a on jí pomohl najít její učebnu. O rok starší chlapec se tak stal jejím nejlepším kamarádem. Když se mu měla představit, byla tak překvapená, že ze sebe dokázala dostat jméno jen po částech.