Bez nás není svět světem

10. Bezpečí hradu

V Bradavicích se už mnohdy staly věci, po kterých lidem nebylo do zpěvu. Kolikrát už si obrazy šeptaly o záhadách a tajemstvích. Ani tentokrát to nebylo jiné. Jen dnes se nemohlo šeptat s teoriemi, těch býval obvykle hrad plný.

Rozdíl byl hlavně v situaci. Obvykle se šeptalo, že je někdo vinen. Dnes se to nevědělo. Stejně jako před lety u Tajemné komnaty, stejně i teď všichni znali jen jména obětí.

Pomona Prýtová. Jediné jméno, které během minuty znali všichni na hradě. Dívka, která málem vykrvácela uprostřed hodiny. I tím vznikaly podivné rozepře ve zdánlivě klidné chodbě.

Každý si měřil ostatní podivným pohledem. Každý podezíral každého, nikdo se necítil v bezpečí. Až na onu osobu, která Pomoně pomohla k ošetřovně.

Den po boji o holý život se nesl ve znamení nepokojů. Euphemie procházela chodbami hradu ostražitě, Orion se otáčel za každý roh, Lucretia chodila u zdi a už se ani na krok nehnula od Ignatia Prewetta, jež ji doprovázel snad všude. Dokonce i věčně odvážná Farwellová sklápěla pohled před Borginem a Burkesem, které míjela na chodbě.

Jídlo ve Velké síni nikdo za hrozbu nepovažoval, jedině tam mohli všichni jíst beze strachu. Ne tak Orion, který chodil přímo do kuchyně a nosil si odtamtud vše do pracovny. Rookwood ho často následoval a stal se tak nepřímo dalším obyvatelem pracovny.

Když se druhý den Pomona odmítala probrat, pojali podezření snad všichni. Ticho ve Velké síni snad nikdy nebylo, dnes se tomu však blížilo.

Až chvíli před večeří se roznesla ta zpráva. Pomona se sama přiznala k experimentům s květinami. Ona sama řekla, že Krvácivý bodlec je jedna z rostlin ve skleníku. Ti důvěřiví se s tímto spokojili, ti méně naivní našli v knihovně obraz Krvácivého bodlece a upokojili se tím, že tohle ve skleníku skutečně mají. I účinky seděly. Jen hrstka studentů se stále nedůvěřivě mračila, těch bylo ale opravdu jen pár.

Rookwood si byl téměř jistý, že v tom má prsty Walburga. Netušil jak nebo proč, ale věděl, že takové nehody se stávají jen pod jejím velením. Pokusil se o tom přesvědčit i Oriona, ten ale vrtěl hlavou s tím, že to nedává smysl.

"Říkám ti, že Walburga tohle neumí. Její známky v hodinách jsou jen průměrné," názor Oriona se nesl hlavní místnosti primusského komplexu pokojů.

"Předstírá, ve skutečnosti nás tráví pěkně jednoho po druhém," oponoval mu Rookwood.

"Walburga? Má sestřenice?" smál se Orion skoro prosebně a zoufale.

"Měl jsi ji vidět, ten lesk v očích, když se mnou mluvila," přisazoval si Rookwood.

"Ne..."

"Pánové!" okřikla je Euphemie ode dveří. Právě přišla a zaslechla toho víc, než co by sama chtěla. Orion i Augustus se na ni rozčileně otočili.

"Tohle se tě netýká, Hillová," kývnul k ní Rookwood. Naznačil jí pohybem dveře a aby odešla. Euphemie ale zavrtěla hlavou.

"Já myslím, že ano. Bezpečí hradu se týká nás všech. A mimo to mám informace, které vy dva nemáte," posadila se ke stolu k nim. Nedala na sobě znát jedinou emoci, tím vytřela Rookwoodovi zrak.

"Sem s nimi," klepl do stolu Orion.

Euphemie ale zavrtěla hlavou. "Sám jsi mi říkal, že když něco mám, nesmím to vydat bez něčeho na oplátku," citovala jeho vlastní slova skoro týden stará.

"Hillová, tohle není hra na kočku a myš, tohle je vražda," rozumoval Rookwood.

"A co? Mám ti věřit, že míříš do vlastních řad? Osočil jsi jiného zmijozela, mám tomu snad věřit? Že hadi nedrží spolu?" vyjela na něj.