Bez nás není svět světem

Druhý Mezilog

Neřekl jsem to. Ještě ne. Stále jsem výpověď nepodepsal. On ale ano. Tom Raddle si vzal brk a jediným plynulým pohybem vhodil na pergamen svůj podpis.

"Proč? Proč vlastně se tohle všechno stalo?" otázal jsem se ho.

"Proč jsem přišel nebo proč právě Předvečer všech svatých?" upřesnil mě. Nepokusil se mi vymluvit, že za tím vším tehdy nestál on. Nemělo by to cenu, názor jsem měl svůj, ať už byl pravdivý nebo ne. A jak kdysi dávno podotkla slečna Blacková mladší, staří lidé svůj názor nezmění jen tak.

"A není to jedno? Copak jsi nepřišel právě kvůli tomu?" smutně jsem se pousmál.

"Divil byste se, kvůli čemu všemu sem lidé chodí a co všechno ví," podal mi pergamen s dopisem pro vězeňské strážce.

Převzal jsem si ho lehce třesoucími se prsty. Žádný profesor nebo ředitel nevidí rád příkaz uvěznění svého studenta. A zrovna tak nadaného.

Četl jsem ta slova tiše a bezhlesně. Nedávala mi smysl, často jsem se sám sebe ptal, jestli je to skutečně pravda. Jestli to mohlo začít tím prvním incidentem v Předvečer všech svatých.

"Je to tak, Dippete, je to vina."

Stejně se mi tomu nechtělo věřit. Znal jsem je všechny tolik let a ani teď mi nepřišlo, že bych je prohlédl.

"Vám ten rok vinu jistě vymaže z mysli," povzdechl jsem si.

Tom se pousmál, jak to vždycky dělával. Vůbec nevypadal, že se chystá na místo zmaru a bolesti.

"Pane řediteli, znáte mě dlouhá léta, víte, že necouvnu. Ne, když jsou vznesena obvinění. Svůj trest přijmu, nic víc," založil si ruce na hrudi a čekal, jak se k tomu vyjádřím.

Neměl jsem, co říct. Předvečer všech svatých změnil dění Bradavic, následující měsíc byl noční můrou, která měla skončit tímto okamžikem. Nemohl jsem váhat, slova mi splynula z jazyka skoro sama.

"Dole čekají bystrozoři, aby vás oba odvedli. Nepředpokládám, že se budete vzpírat Vy, ale..." nemohl jsem jen tak obvinit jednoho ze studentů mé školy. "Nechci zbytečný rozruch. Všichni jsou na kolejích, prefekti je hlídají a primusové střeží chodby, je čas."

Tom přikývl. "Uvidíme se za rok," zvedl se z křesla. "Až se vrátím, ještě se uvidíme," znělo to jako výhrůžka. Jako by snad ještě něco plánoval, jako by mi chtěl dokázat převahu.

"Místo Vám tu držet nebudu," pověděl jsem mu ke konci.

"Není třeba. Zde jsem dokonal, co bylo potřeba, víc už se vracet nemusím."

Opět mi na mysl přispěchala myšlenka něčeho špatného. Co jen tu mohl dokonat? Nedokázal jsem se zbavit dojmu, že ještě neměl být konec. Raddle nikdy neřekl své poslední slovo klidně, než měl na rok zmizet do Azkabanu.

Jistě měl plán. A na mně bylo, abych se rozhodl, co s tím. A já se rozhodl podle své koleje. Rozhodl jsem se pro nic. Neudělal jsem totiž nic. Pocit jsem zadusil hluboko v sobě a pohledem vyprovodil Raddlea ke schodišti.

"Lehké přestupky se trestají mírně," povzbudil jsem ho.

Ušklíbl se. "A ty doživotní?" zeptal se, když zaslechl křik zespodu od schodiště. To bystrozoři dopadli viníka.

"Ti..." odmlčel jsem se a zaposlouchal do křiku a pláče. Obhajování neviny, lži a další slova se hrnula rychleji a rychleji, až pak přešla v nesouvislý jekot.

"Si mohou vykřičet plíce, ale nikdo je nezaslechne?" tipnul si hořce a tvrdě. Sám tam měl namířeno, jen do spodního patra a jen na chvíli, za dobrých podmínek a dobrého zacházení, když nebude dělat problémy, ale stále šlo o Azkaban.

Azkaban s vrahy, mučiteli a dalšími zrůdami.

Vzal jsem do ruky pergamen a podepsal. Přivřel jsem oči nad hrůzou toho prohlášení. Já, ředitel Armando Dippet, prohlašuji, že škola je opět bezpečná a odsuzuji tímto...

Jen podpis. Jen to, tím jsem odsoudil jeden lidský život k zatracení. Křik dole ustal. Ticho bylo přímo ohlušující a do uší vyloženě bodalo. Toma asi také, protože skutečně šel. Měl na to také právo. Já už bych ho stejně znovu nepřijal.

Klaply dveře a já osaměl. Povzdechl jsem si a obrátil pozornost k obrazu Phinease. Ten se mi smál, vysmíval se mé práci, na studentech mu nezáleželo.

"Neber si to tak, starouši," pověděl mi jiný z obrazů. "Zkamení ti čtyři děcka a ty z toho už šílíš?"

Otočil jsem se k nim zády. Nemohli to pochopit. Nikdo, kdo nezažil dvojité otevření Tajemné komnaty, nemohl pochopit mé pocity.