Baby, I'm perfect | Niam Horayne ✔

Twenty-third

Liam

„Šup Ni jdeme." Chytil jsem ho kolem pasu.
Bear je ve školce a Rose je u mých rodičů a já právě mířím s Ninim po mém boku do nemocnice.
Ve škole je Niall omluven na dobu neurčitou a mně dal ředitel volno, prý tam má teď za mě záskok a nevadí když tam pár dní nebudu.
Jednou rukou jsem ho objímal kolem boků a druhou nesl tašku jeho věcí.
Ráno jsem telefonoval s hlavní doktorkou Nialla a už jsme domluvili že léčbu začne okamžitě a už od dnešního dne bude pobívat v nemocnici.
„Já tam nechci Li." Fňukne když už vycházíme do dveří.
„Zlato o tom jsme mluvili. Čím dříve začneš s léčbou, tím dřív budeme zase všichni čtyři spolu doma." Líbnu ho do vlasů a dojdeme k recepci.
Samozřejmě tady Niniho nechci nechávat, ale po konzultaci s doktorkou mi došlo že to je potřeba a také díky tomu že může s léčbou začít hned, jeho šance na přežití se zvětší.
„Dobrý den, jsem Amelia Lopez a momentálně jsem hlavní ošetřující pana Horana na celou dobu jeho léčící doby." Přišla k nám mile vypadající starší žena v bílém.
„Dobrý den. Jsem Liam Payne, přítel Nialla, ráno jsme spolu mluvili po telefonu." Potřeseme si rukou.
„Ano vím, tak pojďte zavedu vás do pokoje." Usměje se k nám a my jí následujeme do výtahu.
„Budu tady s tebou co nejvíce to půjde." Povzbudivě se na Niniho usměju.
„Ne, musíš být s dětmi, ty jsou důležitější." Odpoví a více se ke mně přitulí.
„Ehm mohu mít otázku?" Přeruší nás doktorka, která zřejmě slyšela náš kraťoučký rozhovor. Jen přikývneme a posloucháme co z ní vypadne.
„Máte děti? Pokud ano, kolik jim je?"
„Máme syna tomu je pět a dceru, té jsou dva měsíce a kousek." Odpovím a stále objímám Niniho.
„Na vašem oddělení jsou návštěvy dětí povoleny, takže pokud budete chtít můžete kdykoli přijít i s nimi. Samozřejmě je to na vás, jestli je nechcete tahat do nemocnice tak to naprosto chápu." Povzbudivě se na nás usměje.
„Vidíš zlato? Ani o dětičky nepřijdeš." Usměju se a políbím ho.

„Mohu se zeptat jak se bude Niall léčit?" Zeptal jsem se doktorky když jsem Niallovi vybalil nějaké věci a on už se nějak zabydloval v pokoji.
„Budeme muset provést transplantaci kmenových buněk, prvně jsme měli v plánu chemoterapii ale ta je časově delší a také nevíme zda by zrovna na typ leukémie, kterou má pan Horan, fungovala. Nejčastěji se léčba, kterou projde, provádí u dětí a až po chemoterapii, ale pan Horan má opravdu zvláštní druh a proto jsme po bližším přezkoumání došli k názoru, že to je ta nejlepší možnost. Bohužel transplantace bude moct proběhnout až za asi tři dny, jeho bratr, který už se ujal role dárce, se nemůže dříve dostavit." Vysvětlila mi vše.
„Takže bude v pořádku že ano?" Zeptal jsem se s nadějí v hlase.
„S největší pravděpodobností ano, pokud nenastanou komplikace tak se úplně vyléčí." Usmála se.
„Děkuju moc." Šeptnu a kouknu na svého úžasného přítele, který už momentálně leží na posteli a kouká na golf, který dávají v televizi.
„Zlato nemáš hlad?" Sednu si na židličku vedle jeho postele a pohladím ho po vlasech.
„Mooožná mám chuť na něco sladkého?" Roztomile se uchechtne a podá to jako otázku.
„Skočím do bufetu, co by si moje princezna představovala?" Opět jsem se zvedl a zářivě se usmál.
„Hmmm to je asi jedno, ať je to sladký a dobrý." Uchechtl se znovu a já okamžitě přikývl.
„Děkuji." Slyšel jsem ještě když jsem vycházel z pokoje, směrem k bufetu.

„Liame?" Uslyšel jsem hlas za mnou a tak se hned otočil.
Stál jsem v bufetu a horlivě přemýšlel který ze zákusků bude Ninimu chutnat nejvíce.
„Joshi?" Usmál jsem se na stejně starého chlapa předemnou. Josh byl můj nejlepší kamarád až do konce vysoké školy, pak se odstěhoval do Španělska a vídali jsme se jen zřídka.
„No ty jo, už to bude třičtvrtě roku co jsme se viděli naposledy. Co tu děláš?" Objal jsem ho.
„Ale s Jenn jsme se rozhodli přestěhovat sem, jsme tady asi čtvrt roku. A tady jsem protože každou chvílí očekávám syna." Zasmál se.
„Tak to gratuluju, já ti už v prvním ročníku na výšce říkal že spolu skončíte." Uchechtl jsem se a opět začal zkoumat zákusky.
„No a jak se jinak máš, a proč jsi tady? Že by další dítě?" Začal také studovat sladkosti.
„Hele ujde to. Děti už mám dvě doma, Beara a Rose. Tady jsem protože má můj přítel leukémii." Odpověděl jsem mu už s o hodně menším úsměvem.
„To je mi moc líto Liame, ale on to zvládne. Jinak ti ten vztah přeju, já si vždycky říkal že ty musíš skončit s klukem. Typuju že je mladší, že?" Povzbudivě se usměje.
„Jo je mu dvacet, jmenuje se Niall a je to ten nejlepší člověk na světě. Stejně jako naše děti." Zamilovaně se usměju a už mám jasno co Ninimu koupím za zákusek.
„Bear už ho bere jako tátu? To je úžasný. A typuju že Rose jste si teď někdy pořídili že?" Přesunuli jsme se k pokladně.
„Jo, předevčírem. Zamilovali jsme si jí hned na první pohled." Přikývl jsem a pak už začal diktovat objednávku ženě za pultem.
„No nic, musíme si napsat a sejít se. Tak se zatím měj a přeju hodně štěstí a zdraví Niallovi." Mávl na mě když už jsem s plnýma rukama mířil zpět do pokoje mého zlatíčka.

„Koukej co pro tebe mám." Sedl jsem si k němu a mluvil na hlas abych si získal jeho pozornost.
Jakmile se jedná o golf, můžu být vůbec rád že zaregistruje že existuju.
„Liame ten je můj nejoblíbenější." Široce se usměje a převezme si vanilkový dortík posypaný ovocem.
„Ni ale všechny dortíky jsou tvoje oblíbené." Uchechtnu se, načež on s plnou pusou přikývne.
„To sice jo, ale tenhle je moooooc dobrej." Zasměje se mezi tím než si dá do pusy další sousto.
„Myslím že kombinaci golf a jídlo miluješ více jak mě." Pohladím ho po vlasech když pozoruji jeho spokojenou tvář.
„To není pravda, tebe miluju ještě dvakrát víc." Přesune pohled z televize na mě a krásně se usměje.
„Vždyť já tebe taky zlatíčko moje." Usměju se nazpět a políbím ho na jeho rtíky, které momentálně chutnají po sladkém letním ovoci a vanilce.

„Tatínci!!" Vběhne do pokoje Bear s papírem v ruce.
Mamka jde s malou Rose hned za ním.
„Ahoj prcku." Usměju se a vezmu si ho na klín.
„Koukejte co jsem nakreslil." Přeskočí z mého klína k Ninimu na postel. Já si od mamky převezmu malou.
„Kreslili jsme rodinu. To jsem já jak vezu v kočárku Rose a to jste vy dva jak se držíte za ručičky a jdete za námi." Nadšeně popisuje barevný obrázek.
„Je to nádherné." Pochválí ho s dojetím v hlase Niall.
„Před Vánoci jsi tam kreslil jen nás dva. Ani nevíš jak je tohle úžasné." Celý dojatý popadnu obrázek do ruky a zamilovaně si ho prohlížím.
„Můžete si ho vystavit v ložnici." Ozve se mamka, načež já i Niall okamžitě přikývneme.
Dáme ho do rámečku a pověsíme ho na zeď, ne v ložnici, ale rovnou v obývacím pokoji.
„A tatínku, taťka ráno říkal že nebudeš moct být s námi doma. Vrátíš se ale brzo že jo?" Smutně se Bear podíval na Nialla.
„To si piš prcku, párkrát se vyspíš a už tam budu." Cvrkne mu do nosu.
„Tak jo." Šťastně vypískne a skočí Ninimu kolem krku.
Ni má pravdu, za pár dnů budeme zase všichni spolu, u nás doma.

Tak je tu další kapitola. Snad se líbila a další vyjde zítra 🤍
All the love x