Rappeři na třetí.

Byt.

Pohled Vlasty:
„A nezapomeň, že se můžeš kdykoli vrátit." Pohladí mě mamka po tváři při našem loučení. Vím, že je na mě pyšná, ale láme se jí srdce s tou představou, že teď nebude vědět co s kým, kde budu dělat. Je to moje máma a já ji chápu.

„Jo. Měj se mami." Usměju se na ní naposledy.
„Ahoj tati." Rozloučím se i s ním. Nic neříká jen kývne hlavou.

„Měj se ségra." Rozloučím se i se svou sestrou Adrianou. Popojdu k ní blíž. „Moc tady ty kluky v Praze nešukej." Zašeptám jí a ona se jen uchechtne.
Naposledy se na všechny usměju a už se vydávám k autu Davida, kterého Kačka přemluvila, aby nás přepravil z bodu Praha do bodu Pardubice.
Máme zatím jen pronajatý byt. Ano pronajmuli jsme si za tři dny byt. Bylo těžký najít něco volného, ale poštěstilo se.
Sice v bytě nemáme nic kromě dveří, oken, stěn, koupelny a kuchyně, ale to se vše zařídí za chvíli nebo ne? Možná máme jen moc růžové brýle.
Každá sebou táhneme dva nacpané kufry. Já si ještě pro něco pojedu a myslím, že tak i holky.
Bára svůj byt v Praze prý bude pronajímat i s nábytkem, aby měla love jak ona říká.
Já budu skvělá kadeřnice a Katka...no ta bude dělat všechno a nic. Nikdy nebyla moc chytrá, ale vychcanost jí neminula.
___________________
„Já už tu písničku poslouchat nebudu!" Rozčiluje se David, když mu už po sté pouštíme jednu a tu samou písničku stále dokola.

„Né! Znovu!" Zaječí mi do ucha Bára a natáhne se dopředu, aby pustila písničku od začátku. Naštěstí jsme právě míjeli ceduli s nápisem Pardubice. Tohle město mě nikdy nezajímalo. Vždycky jsem byla ráda, že jsem v Praze a neměla potřebu odcházet.
Teď jsem tady. V Pardubicích. Ve městě kde neznám ani jednoho člověka.
Projíždíme městem.
Zastavíme až u paneláku. Je to novostavba. Musím uznat, že se mi tu líbí. Sice na barák rodičů to nemá...ale je to naše.

„Tak jdemé." Zatleská Kačka jakmile zastavíme a už vystupuje z auta, aby si vzala své kufry. Bára jí nadšeně následuje. Já s Davidem pomalu taky vylezeme z auta. Vyndám si své zavazadla z kufru auta a čekám co bude.

„Kdo má klíčky od bytu?" Zeptá se otráveně David. Myslím že už ho štveme.

„Já." Přihlásím se na jeho otázku a ukážu klíče od bytu. Ještě je budeme muset sehnat holkám u správce.

„Jó!" Zapiští Bára a vytrhne mi klíčky z ruky. Zasměje se a už odchází k baráku. Hlavní dveře otevře pomocí čipu, který mám u sebe též. Opět další věc, kterou budeme muset holkám sehnat.
Nasoukáme se všichni do výtahu. Po té co David uvidí že není nikde místo, raději vyjde schody do čtvrtého patra. Když vystoupíme z výtahu uvidíme pobaveného Davida. Občas mě děsí ten jeho úsměv.

„Vítejte doma ženy moje." Řekne Barča, když odemyká. Vejdeme i s kufry dovnitř. Byt jsme doposud viděli jen na fotkách. V reálu nikoli.
Naskytne se nám pohled na krásnou prostornou předsíň/chodbu. Nevím jak to nazvat.
Nic v ní nebylo. Jen podlaha a bílé stěny.
Tohle zařizování bude něco.
Věci jsme nechali v chodbě a pokračovali dál. Kuchyň spojená s obývacím pokojem, tři pokoje, koupelna, záchod a malá terasa s výhledem na pole. Vyhovuje mi to.
Holky si hned zabrali svoje pokoje. Máme je hned vedle sebe. První je můj, Bára je uprostřed a Kačka je úplně na konci. Řekla bych, že ty pokoje jsou tak stejně veliké.
Každá si dala kufry do svého pokoje.
Na konec jsme se sešli v obýváku na zemi. David odjel kvůli práci a my začali na stránkách ikea vybírat nábytek. Všechno jsme poctivě měřili, ale myslím že nám to asi úplně nevychází. Svůj pokoj si každá zaplatíme sama a společné prostory jako je obývák, koupelna atd. společně.
Chtěla bych vám popsat vše co si kupujeme, ale je jedna ráno a v košíku toho máme naházeného spoustu.

„Budete si kupovat poličky?" Zeptá se Kačka s pohledem upřeným na obrazovku notebooku.

„Já ne. Bych je pak musela uklízet." Zasměje se Bára.

„Já taky ne, už se mi tam nevejdou." Řeknu nakonec i já a přemýšlím, jestli si chci koupit umělou nebo živou kytku.

„Fajn, tak si tam vylepím radši plakáty...ale zase s čím?" Propadá Kači v panice.

„Si tam vylep ty tvoje anime girl." Protočím očima.

„Jo! To je doko! Tak ty si jdu objednat!" Vyjekne a už něco hledá. Bože.
„Myslíš že bude divný když budou polonahý?" Pronese větu která Báru rozseká.

„J-jo." Směje se jako praštěná.

„Stejně si je koupím." Uchechtne se a zase nasměruje svoje oči na obrazovku notebooku.
Ani Bára, ani já moc nemusíme anime...prostě ne. Ale Kačka? Kačka je tím posedlá!

„Už vidím výraz Davida, až přijde mrdat k tobě do pokoje a tam na zdech nahý anime holky." Řechtá se dál Baru. Tentokrát rozesměje i mě. Kači se radši nevyjadřuje a dál si spokojeně hledá plakáty.

„Bude jich 12 stačit?" Zeptá se ustaraně.

„Dvanáct?!" Vytřeštíme na ní oči.

„No...musí zabírat celou stěnu." Mykne rameny. Radši jsem jí nechala v tom, že to bude nádhera.

„A kdy mají přivést nábytek vám? Já tu mám, že za tři dny." Přečte Kačka.

„Já nevím jestli chci všechno z toho..." začíná Bára. Tohle bude dlouhá noc.

A taky byla.
Spát jsme nešli a místo toho zařizovali byt. Jsme celkem kundy. Mohli jsme to zařídit líp, ale to by nebylo dobrodružství.