Rappeři na třetí.

Zvonek paneláku.

Ráno:
Probudí mě hřejivé teplo vedle mě. Když uvidím Dominika usměju se. Přitulím se k němu a zase zavřu oči.

„Dobré ráno." Zamručí z ničeho nic Nik ranním hraplákem.

„Dobré." Opáčím mu a stále se k němu ňufám.

„Jak jsi se vyspala?" Zajímá se Domča.

„S tebou nejlíp." Odpovím jednoduše.

„Tak to je dobře." Řekne a pevně mě sevře v objetí. Užívám si ten pocit s ním.

„Co by jsis dal k snídani?" Zeptám se ho.

„Nevím...nechceš někam zajít třeba?"

„Eeem...tak jo." Kývnu a začnu se zvedat. Přejdu ke skříni a začnu vybírat oblečení. Zvolím černé dlouhé kalhoty, modré basic tričko a přes to přehodím Nike bundu. Vlasy párkrát pročešu a na make-up se vybodnu.
Podívám se na Dominika, který mě celou dobu mého převlékání sledoval.

„Dobrá..." špitl si pro sebe, abych to neslyšela. I tak se tato poznámka ke mně dostala. Dominik se sám oblékl do věcí, které měl včera. Usmála jsem se na něj a společně šli do předsíně a následně dolů, ven z baráku.
Šli jsme pěšky. Pana Cittu to zřejmě velmi bavilo, protože do mě celou cestu žďuchal nebo mi cuchal vlasy.

Pohled Kačky:
Ráno jsem se probudila, oblékla, učesala a vydala se na snídani. Dneska chci být v klidu.
Je neděle a já jí hodlám řádně prožít.

„Dobré ráno." Řeknu při vchodu do obýváku...ve kterém se nikdo nenachází?
A co moje snídaně!?
Dojdu se tedy podívat na chodbu.
Nikdo tu nemá boty...
Rozhodnu se tedy pro objednání jídla. Zavolám, objednám a čekám co bude.
V dlouhé chvíli si pustím Ricka a Mortyho
Najednou se ozve zvonek. Beru peněženku, šlapky na nohy a scházím schody.
Poslíček...je celkem nechutnej, ale tak si od něj přeberu jídlo a zalatím.

„A dala by jsi mi ještě číšlo?" Zeptal se. Vážně řekl číšlo? Tak ten má dost.

„Jistě." Usměju se.

„Diktuj bejbe." Ušklíbl se, když si vytáhl telefon a začal něco ťukat.

„281...016...111." Nadiktuji mu číslo...do Bohnic. Ups.

„Nekecej mi." Podívá se na mě.

„Já jsem byla na pět let v Portugalsku...furt mám to číslo." Vykládám blbosti.

„Dobře...tak ti zavolám pak...měj se kotě." Mávl na mě a s úšklebkem odcházel.
Vydala jsem se zpět do bytu. Debil jeden...

Snídani jsem si snědla u seriálu.
Stále nikdo nepřicházel.
Najednou bouchnutí hlavních dveří...a hlasy. Šla jsem se tedy podívat co a kdo.

„Ahoj." Řekla jsem aniž bych věděla kdo to je.

„Ahoj." Opáčil mi hlas Vlasty.

„Ahoj." Řekne neznámí hlas.

„Adri?" Řeknu nechápavě a zaostřím zrak na patnácti letou sestru Vlasty.
„Ahój." Zasměju se, když zjistím, že je to vážně ona.

„Nebude ti tu vadit? Naši jeli někam do píči na tři dny a já jí mám hlídat." Objasnila mi Vlastička důvod malé/velké návštěvy.

„Pohoda." Usměju se.
__________________
Celý den se táhl hrozně pomalu. Venku pršelo. Bára v nedohlednu a my se nudíme. Sedíme na gauči a jíme zmrzlinu u seriálu.
Z naší pohodičky nás vyvedl zvonek.

Zvonek...který nám pomohl ke štěstí.