dávná minulost

17. část

Sedla jsem si na zem před jejich dům a dala prostor slzám, nevěřím tomu, nechal mě tu a odjel. Ještě chvíli jsem tam seděla a pak jsem šla domů. Když jsem tam dorazila, zula jsem se a šla do pokoje. Sedla jsem si ke stolu a chtěla dělat úkoly, ale nešlo to, bylo mi mizerně. Nechala jsem to být a lehla si na postel.

Už uběhli čtyři týdny od Jankova odjezdu, dost jsem se od té doby zhoršila ve škole a taky mi bývá dost špatně, zvracení a tak dále, no nic.... Ptáte se co Lukáš? Od té doby jsme spolu nemluvili, neměl odvahu se mnou mluvit, možná je to dobře. Zrovna jsem vcházela do školy, došla jsem ke skříňce vzala si nějaké věci a šla do třídy. Sedla jsem si a jako vždy jsem jen poslouchala písničky a neřešila co se kolem mě děje, dokud......
Dokud mi někdo nesáhl na rameno. V tu chvíli se mi zastavil dech, takhle mi vždy na rameno sahal Janek, že by se vrátil, otočila jsem se a stál tam Kuba.
T: ahoj
K: no ahoj, tak jak ti dneska je
T: mizerně
K: pořád tě to nepřešlo
T: tohle jen tak nepřejde, milovala jsem ho a on si pak jen tak odjede, joo je to i moje chyba, ale kdyby mi věřil a nechal si to vysvětlit
K: to bude dobrý
K: jo jen tak mimochodem, mluvil se mnou Lukáš
T: a?
K: chce s tebou mluvit
T: ale já nevím jestli s ním chci mluvit
K: třeba se to mezi vámi trochu srovná, nechtěl vám to pokazit, jen nevěděl že je tam Janek a chtěl ti říct co k tobě cítí
T: tak to mohl říct normálně
K: už se na něj nezlob, záleží mu na tobě, několikrát se mě na tebe ptal
T: cože
K: no zajímalo ho jak se máš, už s tebou chtěl hodněkrát mluvit a omluvit se
T: a proč to neudělal
K: bál se, prý tě nechce ztratit úplně, chtěl by být alespoň kamarád, vážně mu nechceš dát šanci, lituje toho
T: já nevím Kubí, můžu s ním zkusit promluvit, ale nevím jestli by to dopadlo dobře
K: za zkoušku nic nedáš
T: tak dobře, zajdu za ním další přestávku
Jak jsem řekla tak jsem taky udělala, zamávala jsem na něj ať jde na chodbu a počkala tam na něj.
L: a..ahoj
T: čau, prý se mnou chceš mluvit
L: no vlastně jo
T: a o čem
L: nejdřív bych se ti chtěl omluvit, nevěděl jsem že je u tebe Janek
T: tak tě to mohlo napadnout když s ním chodím.....🥺 teda chodila, že když jsem s ním chodila, že by u mě mohl být, proč si to udělal
L: už jsem to jednou říkal, strašně moc se líbíš a chtěl jsem s tebou něco víc, no a.... Prostě už jsem nechtěl svoje pocity potlačovat a.....
T: promiň musím si odskočit
Rychle jsem běžela na záchody, zase se mi udělalo špatně, fakt nechápu z čeho to je. No nic když to ze mě všechno vyšlo, vypláchla jsem si pusu a šla jsem.
L: co se stalo, je ti dobře, jsi celá bílá
T: jsem v pohodě, to není tvoje starost
L: Týno počkej, fakt se mi to nelíbí, nechceš jít radši do nemocnice
T: nechci a nech mě, nic mi není
V tu chvíli se mi zamotala hlava a trochu jsem sebou zakymácela.
L: tak a dost, vezmu tě do nemocnice
Vzal mě do náruče a šel se mnou ven, chtěla jsem protestovat, ale vůbec jsem neměla sílu. Přijeli jsme do nemocnice a udělali mi nějaká vyšetření. Čekám už půl hodiny, když dovnitř vejde doktor.
Do: tak slečno Popelková, už víme co s vámi je
T: ano?
Do: jste těhotná
T: c...cože? 😳