dávná minulost

30. část

Už je to skoro půl roku od posledního setkání s Jankem a mě za chvíli čeká porod, termín mám sice za týden, ale může to přijít kdykoliv, takže už mám zabalenou tašku. Zrovna je večer a s Lukášem sedíme na gauči a koukáme na film. Když to skončí jdeme si lehnout do ložnice a po chvilce usneme. Ráno jsem se probudila první a tak jsem nám šla udělat snídani. Udělala jsem nám míchaná vajíčka a pak zavolala Lukáše.
T: Luky, pojď už, snídaně je hotová
L: hned jsem dole
Za chvilku dorazil a společně jsme se najedli, pak musel jít do práce. To jsem vám asi ještě neřekla... Lukáš začal chodit o víkendech do práce. Já jsem pomalu sklidila ze snídaně, dala to do myčky a šla si lehnout do obýváku a odpočívat, pustila jsem si seriál a za chvíli usnula. Když jsem se vzbudila bylo něco kolem půl 11, takže jsem šla do kuchyně a začala vařit oběd. Když jsem dovařila, šla jsem se na chvilku projít. Šla jsem přes park a cestou se stavila u Lukyho v práci. Pak jsem šla zase pomalu zpátky, na chvíli jsem si sedla na lavičku a odpočívala. Bylo ticho a já mohla v klidu přemýšlet, když najednou jsem nad sebou někoho uslyšela.
J: Týno?
Sakra, co ten tady dělá
T: Janku?
J: ty jsi těhotná?
T: vidíš ne?
J: gratuluju vám, vidím že jsi opravdu šťastná
T: děkuju
T: co tady vůbec děláš
J: vracím se do Čech, našel jsem si tady práci
T: cože
J: koukám, že z toho nemáš moc radost
T: nee to nee, přeju ti to, ale....
V tom mě hrozně moc začalo bolet břicho a začala jsem pod sebou cítit mokro, sakra
J: Týno? Jsi v pohodě
T: n..nejsem
J: a co se děje
T: asi rodím
J: c...cože
T: Janku nemel a pomož mi prosím do nemocnice
J: jo, jasně pojď
Janek mi pomohl vstát, dovedl mě do auta a rychle mě odvezl do nemocnice. Řekla jsem jim ať zavolají Lukáše, chci aby byl u porodu, ten okamžitě přijel a já to za dvě a půl hodiny měla všechno za  sebou. Teď už se koukám na toho našeho malého, je strašně roztomilý. Pomalu mě převezli na jip a malého Kubíka odvezli aby ho zkontrolovali. Ano dali jsme mu jméno Jakub, po mém nejlepším kamarádovi. Společně s Kubíkem za mnou přišel i Lukáš. Byl tam se mnou docela dlouho a pak už musel jít protože měl nějakou práci. Ležela jsem tam, odpočívala a skoro usnula, ale někdo zaklepal.
T: dále
J: ahoj, můžu?
T: asi joo, stejně bych ti měla poděkovat, za to že si mě odvezl do nemocnice
J: nemusíš mi vůbec děkovat
T: ale jo, takže děkuju
J: není zač
J: jak ti je
T: docela dobře
J: to jsem rád
T: Janku, je od tebe sice hezký, že si mi pomohl, ale my dva už kamarádi nikdy nebudeme, až teď odejdeš všechno bude zase jako dřív
J: ale notak, moc mě mrzí jak jsem se k tobě zachoval, chápu že už nikdy nebudeme spolu, ty jsi šťastně vdaná a máte spolu dítě, ale mohli bychom být alespoň přátelé, opravdu mě to všechno moc mrzí, kdybych nebyl debil mohlo to dítě být teď moje a ty si mohla být moje manželka..
T: to už je ale všechno pryč...