dávná minulost

18. část

Když mi doktor řekl, že jsem těhotná nechtěla jsem tomu věřit, jak jako že jsem těhotná vždyť nemám s kým... Počkat, ne ne ne ne ne ne, jen to ne, že nečekám dítě s Jankem, to by mi ještě scházelo.
Do: no ano, jste ve čtvrtém týdnu
Dohajzlu, vždyť to odpovídá, to snad ne, asi, asi si ho nechám vzít nemůžu.... Já..... Já prostě nemůžu.
Do: teď vás tu chvíli nechám, ale chtěl za vámi váš kamarád co vás přivezl, takže pokud souhlasíte
T: ať jde dál
Do: dobře
Doktor odešel a Lukáše pustil dovnitř.
L: Týno jsi v pořádku, co ti je
T: j... Já, já jsem těhotná
L: cože?
T: čekám dítě..... S Jankem
L: co budeš dělat
T: ještě nevím, asi si to nechám vzít
L: jen to ne Týno
T: Lukáši je mi 17, nemůžu si to nechat, nemůžu být máma, já si to nechám vzít
L: Týno, nebyla by si první ani poslední holka, která má dítě v 18
T: ale já na to nejsem připravená, já prostě nemůžu
L: je to tvoje rozhodnutí, ale nedělal bych to
T: máš pravdu
L: takže si ho necháš
T: máš pravdu s tím, že je to moje rozhodnutí, já prostě nejsem připravená být mámou
L: dobře, mám tě tu nechat
T: buď prosím tady
L: dobře
Lukáš si sedl na židli vedle mě, ještě nějakou chvíli jsem přemýšlela jestli si to dítě nechám nebo ne, ale nejde to, nemůžu si ho nechat, samozřejmě, že dítě chci, ale chci aby bylo šťastné a to já bych teď zařídit nedokázala.
Už je to pár dní, řekla jsem to mámě a řekla jsem jí i mé rozhodnutí, nejdříve se mnou nesouhlasila, ale nakonec řekla že to bude lepší. Dneska je ten den kdy jedu do nemocnice, mám šílený strach,  ale tak kdo by neměl, že? Když bylo po všem cítila jsem se nějak divně. Prý si mě tu nechají do zítra a pak musím ještě pár dní zůstat doma. Stavil se tu i Lukáš, ty poslední dny mi moc pomáhá a zjistila jsem, že není zase tak špatný. Zrovna je u mě na pokoji a něco řešíme. Když v tom mi přijde SMS. Vzala jsem do ruky telefon a podívala se na něj, když jsem zjistila od koho je musela jsem se usmát, psal mi Kuba, strašně jsme si sedli, je něco jako můj nejlepší kamarád. Čas utíká hrozně rychle, už je druhý den odpoledne, já ležím u sebe v teplé posteli a strašně se nudím. Když v tom uslyším zvonek, zajímalo by mě kdo to je, přemýšlím jestli se půjdu podívat dolů, ale než stihnu něco udělat, ozve se klepání na dveře.
T: dále
L: ahoj, neruším
T: ne vůbec ne, pojď dál
L: přinesl jsem ti čokoládu a vzal jsem s sebou i karty, takže jestli chceš můžeme si zahrát
T: to je skvělý, ani nevíš jakou mi to udělalo radost, strašně se tu nudím
L: to jsem rád, kam chceš dát tu čokoládu?
T: vem ji sem, dáme si ji spolu
L: dobře
Sedli jsme si oba na moji postel a Lukáš mezitím zamíchal karty a rozdal je. Hráli jsme dlouho a já už byla celkem unavená.
L: vidím že už jsi unavená, tak já půjdu
T: děkuju
L: není zač, ať je ti brzo líp
Zvednul se a chvíli nad něčím přemýšlel, pak se ke mě sklonil dal mi pusu a rychle odešel, jen jsem se nad tím pousmála, vzala si věci, dala si rychlou sprchu a šla jsem spát.