dávná minulost

34. část

Posuneme se trochu v čase Kubíkovi už jsou 3 roky a kousek a Týna si začala hledat práci, Lukáš už stálou práci má a zrovna tam je. Já koukám na internet na různé inzeráty, ale žádný není takový co bych hledala. Zavřela jsem notebook a došla si udělat vodu. Pak si zase sedla na gauč a přemýšlela, když v tom jsem si vzpomněla na tu firmu, před kterou jsem kdysi stála a čekala na Lukáše. No jasně tam bych to mohla zkusit, slyšela jsem že je to úspěšná firma, otevřela jsem rychle notebook a otevřela si jejich stránky, různě jsem tak koukala a pak narazila na to co hledala. Hledají tam sekretářku do nějakého oddělení, to by mohla být příležitost. Sice jsem úplně neplánovala takovou práci, ale teď takhle narychlo nic lepšího neseženu. Vzala jsem do ruky telefon, vytočila číslo, které u toho bylo napsané a zavolala tam.
N(někdo): dobrý den tady Schwartzmüllerová jak vám můžu pomoci
T: dobrý den, tady Vernerová, koukala jsem na vaše stránky a zaujal mě váš inzerát na místo sekretářky
H: dobře a kdybyste se mohla dostavit na pohovor
T: klidně ještě dnes
H: to by bylo skvělé, budeme vás tedy očekávat ve tři
T: dobře, budu tam
H: nashledanou
T: nashledanou
To je super, podívala jsem se na hodiny a zjistila, že už je půl druhé, šla jsem se pomalu připravit a kolem půl třetí se vydala na cestu, chtěla jsem se trošku projít. Když jsem došla před budovu začala jsem být docela nervózní, co když mě nevezmou nebo co když mě vezmou a šéf bude debil, bylo by asi hloupé dávat hned výpověď. No nic, měla bych už jít. Vešla jsem dovnitř a tam seděla nějaká žena.
Ž: dobrý den, přejete si
T: dobrý den, mám schůzku s paní Schwartzmüllerovou
Ž: dobře tak to je deváté patro hned naproti výtahu
T: dobře děkuji
Došla jsem k výtahu a nastoupila do něj, cesta nahoru byla nekonečná, ale nakonec jsem nahoru dojela. Vešla jsem dovnitř, za klepala na dveře a po vyzvání vešla dovnitř.
T: dobrý den
H: dobrý den, vy jste tady kvůli tomu pohovoru
T: ano
H: tak se tu posaďte, uvnitř probíhá jednání, hned jak skončí tak můžete dál
T: dobře, děkuji
Čekala jsem tam asi dvacet když konečně začali z dané místnosti vycházet lidi. Počkala jsem ještě pět minut a Hana mi řekla, že už můžu jít dovnitř. Rozešla jsem se ke dveřím, vzala za kliku a pomalu otevřela dveře. Na druhé straně místnosti byl kancelářský stůl a za ním židle otočená ke mě zády. Jediné co jsem v tu chvíli uviděla byly jeho světlé, rozcuchané vlasy. Nevěřila jsem vlastním očím, chtěla jsem rychle odejít z místnosti a když jsem udělala pár malých krůčků zpět tak se ozval hlas. Hlas, který jsem myslela že už nikdy neuslyším, byla jsem překvapená, šťastná, ale zároveň i naštvaná. Co jsem komu udělala, že musím mít takovou smůlu....nebo je to snad štěstí?
J: pojďte dál
T: ahoj Janku, promiň že jsem přišla, nevěděla, že.....
J: posaďte se
To jako dělá že mě nezná? Posadila jsem se na židli před něj a poslouchala co mi říká. Mluvil na mě jako na úplně cizí osobu, vůbec nechápu co se s ním stalo, docela mě to i mrzelo.
J: tak jsem vám vše řekl, pokud tedy souhlasíte, vezmu vás
T: dobře souhlasím
J: tak tedy zítra v sedm
T: už v sedm? Janku vždyť já musím odvést malého do školky a tam mají od sedmi
J: je mi líto
T: děláš si srandu? Celou dobu děláš jako že mě vůbec neznáš a teď mi řekneš tohle?
J: dělejte si co chcete, ale nejdéle v půl osmé chci abyste byla tady
Dál už nic neřekl a odešel.

Jak to bude dál pokračovat? Bude Janek dál dělat, že Týnu nezná?