#LOVE U BETTA# L.S. FF

12

Dnes bylo opravdu chladno. Ruce jsem si musel strčit do kapsy od kabátu a při čekání na Nialla před školou jsem si prsty hrál s takovými těmi žmolky, které po kapsách obvykle najdete. Do školy se mi to ráno nechtělo ještě dvakrát víc než obvykle. Bolela mě hlava a nějak moc jsem kašlal, ale to jsem asi někde nabral jen nějaké malé nachlazení.

,,Ahoj," pozdravil jsem Nialla výjimečně jako první já.

,,Ahoj, Harry" opětoval mi slabý úsměv. Přemýšlel jsem, co se mu honí hlavou, když se na mě dívá. Určitě moc dobře věděl, že ten den u Nolana doma, jsem si toho pro sebe dost zatajil.

,,Nepůjdeme rovnou dovnitř? Je strašná zima..." navrhnul jsem a téměř za každým slovem zakašlal.

,,Jasně." A tak jsme se vydali vstříc studenty obklopeným hlavním vchodovým dveřím a nějak si probojovali cestu dovnitř.

Došli jsme každý ke své skříňce, které jsme s Niallem měli jen kousek od sebe, odložili si věci a začali podle rozvrhu vytahovat učebnice ze skříňky, přičemž já každých 10 vteřin zakašlal a nejspíš jsem byl v obličeji celý bledý.

,,Hele," hodil na mě můj kamarád ustaraný výraz, ,,je ti dobře?"

,,Jo, já jen...asi jsem trošku nastydlej, ale nic to není." odpověděl jsem stroze, i když po fyzické stránce mi moc dobře nebylo a ani po té psychické.

Ta záležitost s Louisem se vyvíjí přesně jak jsem si myslel- zachází to až moc daleko. Ale když já ani nevím, co chci, aby se stalo. Všechno mi prostě nějak přerůstá přes hlavu a nevyznám se ani sám v sobě.

,,Vážně? Nevypadáš moc dobře, možná by sis měl dneska místo školy odpočinout. Já bych ti to u ředitelky zařídil..." Niall byl neodbytný.

,,Ne, je to v pohodě, Ni, děkuju." usmál jsem se, aby mi uvěřil, a tak jsme se oba vydali k učebně ve druhém patře, kde začíná naše výuka.

***

Nastala poslední hodina, což byla opět velice záživná chemie s panem Devanem. Jeho výklad o uhlovodíkách jsem vnímal spíš jako podcast do pozadí, ale myšlenkami jsem byl úplně někde jinde. Vytrhl jsem si kousek papíru z mého poloprázdného sešitu a jen tak si začal něco čmárat.

Musel jsem uznat, že Niall měl možná pravdu a měl jsem odpočívat, protože do zpěvu mi opravdu nebylo, naopak se mi to muselo ještě zhoršit. Přestože mě kašel na chvilku přešel, hlava se mi celá jen točila a abych udržel svoje unavené oči otevřené, soustředil jsem se na kreslení. Trochu mě uklidňovalo.

Pomalu jsem načrtával obrys hlavy a natolik se ponořil do vlastních myšlenek, až jsem si ani nevšiml, jak tužka sama od sebe kreslí někoho až moc podobného Louisovi. Asi proto, že moje podvědomí prostě chtělo, aby to byl on a nikdo jiný. Niall si mě naštěstí nevšímal a psal si zápisky. Vybavoval jsem si každý modroočkův rys a záležet jsem si dal hlavně na očích. Po chvilce jsem měl hotovo.

Zadíval jsem se z okna na smutně vypadající studenou krajinu. Proč kreslím někoho, koho nesnáším? Povíš mi to, papírový Louisi?

Mlčel, samozřejmě. Jen se usmíval a nechával na obdiv svoji krásu. Jo, fajn, nebudu lhát, jednu věc jsem si musel přiznat, ať už jsem chtěl nebo ne, krásný byl. To ale nic neměnilo na tom, jaký k němu mám vztah.

Zazvonilo na konec hodiny a všichni včetně mě si začali balit věci.

,,Moment, ještě mě poslouchejte!" utišil hučící třídu pan Devan a stočili jsme k němu pohled.