#LOVE U BETTA# L.S. FF

31

Harryho pohled

Všechno bylo v pohodě, ne, všechno bylo skvělý. S Taylor jsem byl už několikrát venku a bylo mi s ní fajn. Líbilo se mi, jak chtěla moji pozornost a já zase tu její a navíc byla tak hezká. Už jsem ji skoro zkrátka považoval za svoji holku. A když jsem s ní byl, ani na chvilku jsem nemyslel na svoje ostatní starosti.

Tedy, alespoň jsem si to namlouval. Přes den to bylo sice snesitelné, ale v noci...to bylo horší. Vždycky když jsem usínal a vybavil si obličej toho, kdo spí vedle mě, usnout jsem v podstatě nedokázal a přepadaly mě myšlenky na to, co to dělám a proč to dělám.

Pomaličku jsem tak nějak plánoval Louimu o Taylor říct. Představoval jsem si to tak, že za ním prostě jednou přijdu a upřímně mu řeknu, že mám Taylor a že to mezi náma - ať už to je cokoliv- nemůže pokračovat. Opravdu jsem mu to chtěl říct, jenže v mé hlavě to vypadalo jednodušeji, než ve skutečnosti.

Taylor totiž nebyla jediná osoba, se kterou mi bylo dobře. Když jsem spolu s ním dělal cokoliv, cítil jsem takový vnitřní klid, všechny hlasy v mé hlavě utichly a připadal jsem si sám sebou. Byl to taky dobrý pocit, ale úplně jiný než s Taylor. Pokaždé jsem se vracel jen a jen k němu, když mi bylo nejhůř. On chápal všechnu moji bolest a jen jeho slova dokázala zahnat moje slzy.

A právě proto jsem mu to asi nedokázal říct. Někde hluboko uvnitř jsem věděl, že nechci a nedokážu Louise nechat jít a že ho potřebuju i kdybych se snažil si vtlouct do hlavy opak sebevíc. Ale nechtěl jsem si to přiznat.

Tak jsem ve své hlavě sváděl vnitřní boj, který nikam nevedl a čekal jsem, že se to zkrátka nějak vyřeší samo.

Proto se můj každodenní život rozdělil na dvě části. V té první jsem se vyplížil za Taylor a v té druhé jsem se vracel na pokoj a padal Louisovi do náručí. A takhle to chodilo několik dní. A tak dlouho jsem chodil se džbánem pro vodu, než se ucho utrhlo.

***

Louiho pohled

Vracel jsem se zrovna na pokoj po náročném dnu ve škole, pořád jsem musel přemýšlet o tom s Harrym a měl jsem všeho plné zuby.

Štvalo mě, jak byl teď pořád pryč a pak se prostě někdy pozdě večer objevil a odmítal mi říct kde byl nebo rovnou lhal, ale zato se lísal jak osamělá kočka a chtěl, abych se mu věnoval. Nebo lépe řečeno- abych se věnoval jeho tělu a na nic se ho neptal. Už to bylo několik dní a já si začínal připadat opravdu jako debil.

Najednou, jako naschvál, se musím zastavit v chůzi, protože jen pár desítek metrů ode mě si všimnu právě Harryho a Taylor, jak se nejspíš loučí.

Neslyším je, ale to co vidím, mi stačí. Stojí naproti sobě, Harry má ruce na jejích bocích a ona na jeho týlu. Blbě se na sebe culí, Taylor mu něco říká a na úplný závěr ji Harry políbil, ne, doslova ji tam začal ocicmávat ze všech stran asi dobrých dvacet vteřin. Na to už se rozloučili jen slovně, Taylor si odešla svojí cestou a pan Styles se spokojeně vrátil do našeho pokoje, jako to dělal celou tu dobu, jakoby se nechumelilo. A já byl opravdu tak naivní, že jsem se pořád přesvědčoval, že jsem jen žárlivý.

Harry zašel dovnitř, zavřel za sebou a já měl na místě chuť se za ním rozběhnout, ty dveře mu omlátit o hlavu, vyrvat si všechny vlasy a vykřičet mu do tváře jaký je kretén, ale to jsem neudělal.

Jen jsem se svezl po kmeni stromu až na zem a nechal jsem své slzy, aby se prodraly na povrch.

Byl jsem takový hlupák. Jak jsem mu jen mohl věřit? A jak mi tohle po tom všem mohl udělat?